Moje každodenní srandy a šprýmy

 Udělala jsem takový celkem netradiční počin, než jsem začala psát tento příspěvek nebo fejeton, tak jsem jako první a zcela poprvé napsala název až poté píšu text. Proč tomu tak je? Před nějakou velmi krátkou dobou jsem poslouchala příspěvek na YT od L. Hay o zhmotňování přání. Ohledně zhmotňování přání jsem toho přečetla opravdu hodně a naposlouchala ještě víc a můžu zcela osobně říct, že to funguje naprosto skvěle. Vždy se mi vyplní to, co si přeji. A někdy hodně děsivě doslova to, co si přeji. Proto jsem i na přání hodně opatrná :)  No, ale k té vesmírné kuchyni. L. Hay říkala, že ona vnímá proces zhmotňování přání jako objednávku v restauraci, kam přijdeš, hodíš zadek na židli, dostaneš jídelák a čteš si a říkáš si, co bych si tak dala. Co si tak budu přát? Pak přijde človíček, kterému to, co si přeješ nadiktuješ - když to řekneš blbě, dostaneš to, co sis blbě poručila a v tu chvíli téměř každý jídlo odmítne, protože si tohle nepřál... nechejte diskuze o tom, co jak kdy a kdo to p

 Už několik dní si říkám, že něco napíšu, měla bych téma a měla bych i energii, ale cítím strach. Takovýto, že chci psát o něčem, o čem se třeba nepíše, nebo by se o tom nemělo psát a jestli třeba, když něco takového napíšu, budu vypadat jako kritická mrcha, která má jedinou potřebu a to kritizovat a povrchně vyhledávat na jiných lidech to, co jí třeba štve, mrzí nebo se jí to zkrátka nelíbí.  Můj mozek:" Jano, ale zrcadlení je přece psychologický neurologický jev, který nás upozorňuje na něco, co ti samotné chybí nebo něco, co sama i nevědomě děláš nebo neděláš a chtěla bys to dělat nebo nedělat."  - Kuš mozku, tohle není psychologický fejeton zabarvených Jungovskou psychoanalýzou z prvky pygmalion efektu. Prostě ne, je to jen fejeton o tom, že chci a nechci, a vím a nevím.  Po nezáživném osobním monologu mohu přistoupit k jádru pudla (jádro pudla? To jako někdo, když vymýšlel tento idiom vzal pudla, rozpůlil ho napůl a to jádro bylo ta pointa - to je hnus teda).  Vidíš čten

 Energie na bodě nula, dostáváš z dynamického a polodynamického cyklu do fáze útlumu. Jsi taková bez chuti a bez zápachu, věčně unavená, na józe neudržíš rukama stabilitu. Některé asány jsou neproveditelné a ty víš, že je to v pořádku. Stejně, jako příroda opouští na podzim sluníčko a energii a přechází do období útlumu a šeda, tak i ty přecházíš z období, kdy máš energie na rozdávání do období, kdy bys nejraději jen ležela, četla si, spala a moc nemluvila.  Přechod z dynamické fáze do této kreativní, tedy předmenstruační, fáze je pro mě snad nejhorší. Cítím se opravdu hodně slabě, citlivě, kriticky vůči okolí a hodně zpomaleně. Vyjít kopec je v tuto dobu opravdu vrcholem mé fyzické aktivity, nejsem odolná vůči dementním poznámkách některých mých pseudopřátel typu: "Musíš se namotivovat. Je to jen kopec, to zvládneš. Tys došla na nádraží, tak to je pecka." Tyhle poznámky jsou samozřejmě nevhodný během všech fází cyklu, ale v tuto dobu mi jsou nejméně u prdele. Věřím na karmu

 Včera se mi naprosto skvěle zhmotnila hláška jednoho trenéra a ta hláška je samozřejmě: "Když na to moc tlačíš, vyjde z toho hovno." A já vlastně udělala přesně tohle... tlačila jsem na to, co jsem chtěla být, věděla jsem proč, ale vybrala jsem si zcela na hovno "jak". Tady jsem na sama sobě zjistila, jak důležité je vědět, jak k tomu, jak říká Simon Sinek, proč a co, dojdete. Abych byla konkrétnější, ale zase ne tolik konkrétní... Před asi týdnem jsem odpověděla na výzvu jedné paní na IG, která hledala copywritera. Pro mě je copywriter někdo, kdo píše, píše rád, píše zajímavě, má dobré a zajímavé nápady a taky, že mu nikdo do psaní zcela nekonstruktivně nekecá. Při prvním callu to vypadalo hodně nadějně, protože člověk, pod kterým je IG profil vyvěšován, vypadal skutečně sympaticky, zainteresovaně a tak, že jsem s ním spolupracovat chtěla. A vlastně hned na to, co jsme si plácly začalo peklo, hned mě, ten člověk, začal přidávat do různých skupin, dokumentů, drive,

 Jedeš tramvají a nejednou "drc" tramvaj zabrzdí a pár lidí popadá. "A co jako?" řekla by mi moje kamarádka, která je v gangu lidí, kteří se odmítají v tramvaji držet, takže po jízdě v MHD si přináší modřiny, zlomeniny, vyvrknuté kotníky a monokly. Zkrátka, když jede v tramvaji, tak kam vítr, tam plášť a léta ze strany na stranu. Kdyby v sobě měla helium, mohla bych si jí pouštět jako balónek. Tento fejeton ale není o ní, je o něčem jiném. "A o čem jako?" zase ona.  No prostě jedeš tou tramvají, která drcne, lidi se pomlátěj, pak hrozí pěstičkama na řidiče, kterému je to u zadku, protože on si to tady odmaká a večer jde na houby třeba. No a jak ti lidi popadali, slyšela jsem dětský křik a pak pláč. Maminka dítěte byla jednou ze spadlých cestujících, jestli se držela nebo nedržela už nevím, no a spadla na to dítě a přišlápla mu nohu. Dítě mělo asi nízký práh bolesti a začalo křičet a plakat. Čekala jsem, že mu maminka slíbí zmrzlinu, fidorku, čokoládovou ko

 Překážky, cíl, sen. Okolo toho teď právě chodíš a říkáš si, že se přece nemáš koncentrovat na překážky, ale na ten cíl a na to, čeho chceš dosáhnout. Výborně to popisuje Simon Sinek v jedné své motivační speak, když popisuje situaci, kterou zažil se svým přítelem v parku. Simon s friendem jsou parkem a vidí transparent: Bagety zdarma. Jdou si tedy pro bagety zdarma a přijdou k místu, kde se tyto bagety se šunkou a sýrem zdarma vydávají. Friend se podívá na Simona a říká:"Simone, ta fronta, těch lidí. Tam nepůjdu", Simon se podívá na frienda a říká "Bagety zdarma". "No jo, ale ta fronta je příliš dlouhá". Simon ukáže směrem k pultu s bagetami "Bagety zdarma". "Ano, ale podívej se na tu frontu." pokrčí rameny friend a ukáže na frontu. Simon jde k pultu s bagetami, nakloní se mezi dvěma lidmi přes pult, vezme dvě bagety a spěchá s friendovi. "Bagety zdarma". Celá tato historka mi dává velkou pointu a to takovou, že bych se neměl

 "Jani, cítím z tebe takový potenciál" říká mi kolega z koučinkového výcviku před odjezdem tramvaje, kterou se měl vydat na Motol. Je to tak příjemný, když vám někdo něco takového řekne. Takovéto zahřátí u srdíčka, takový to nefyzický bezdotekový pohlazení. Je to zkrátka milý a moc potřebný. Zároveň cítíš, že to neslyšíš poprvé, zároveň víš, že to znamená to, že pořád čekáš, pořád jsi ještě nevykopla, pořád jsi v té práce, která z tebe vysává pomalu, ale jistě hodně potřebnou energii. Pořád jsi v práci, kterou ráda nemáš a ve které smysl nevidíš. Přitom víš, kde bys chtěla být. Říkám to pořád a všude. Ale jen říkám. Včera jsme byla s kamarády kouči na zázvorovém čaji v restauraci nedaleko Anděla a nádraží Na Knížecí. Zase jsem brebentila o překážkách, které mi stojí v cestě na mojí cestě, zase jsme narazili na mojí odvahu a strach z toho, že můžu neuspět. Taky jsme narazili na hodně zajímavý fakt, že mám strach se ukázat taková jaká jsem, přirozená a bez toho, aniž bych pořád

"Aspoň bude nějaká sranda" řekla jsem si a odmáčkla jsem přihlášku na husitskou teologii na Karlovku. Jsem velmi pragmatická, proto jsem si samozřejmě seznam předmětů začala číst až po tom, co jsem zaplatila správní poplatek a přihlásila se ke studiu. Zjistila jsem, že většina předmětů je psána nějakým Bohem (už je to tady) zapomenutým jazykem nebo že jsem si možná překlikla čtení stránky do jazyka zahynulých obrů. No, kdybych říkala, že jsem zcela v pohodě a jsem si zcela jistá, co dělám, hodně bych lhala, ale Marťa Vikča Kopecká to tady vystudovala a teď je za vodou. Má hezké fotky na Instagramu a napsala si Deník farářky, tak co bych já nemohla že jo.  Bystrý čtenář si dobrou minutu klade celkem důležitou otázku: "Proč že se Jana na studium teologie dala?" no přece protože se snaží najít nějaké málo bolestivé cesty k psychoterapeutickému výcviku a bez nějakého humanitního oboru jí do zadele kopnou a na výcvik jí nevezmou. Takže se dá hrdě na teologii, protože co