Jedeš tramvají a nejednou "drc" tramvaj zabrzdí a pár lidí popadá. "A co jako?" řekla by mi moje kamarádka, která je v gangu lidí, kteří se odmítají v tramvaji držet, takže po jízdě v MHD si přináší modřiny, zlomeniny, vyvrknuté kotníky a monokly. Zkrátka, když jede v tramvaji, tak kam vítr, tam plášť a léta ze strany na stranu. Kdyby v sobě měla helium, mohla bych si jí pouštět jako balónek. Tento fejeton ale není o ní, je o něčem jiném.
"A o čem jako?" zase ona.
No prostě jedeš tou tramvají, která drcne, lidi se pomlátěj, pak hrozí pěstičkama na řidiče, kterému je to u zadku, protože on si to tady odmaká a večer jde na houby třeba. No a jak ti lidi popadali, slyšela jsem dětský křik a pak pláč. Maminka dítěte byla jednou ze spadlých cestujících, jestli se držela nebo nedržela už nevím, no a spadla na to dítě a přišlápla mu nohu. Dítě mělo asi nízký práh bolesti a začalo křičet a plakat.
Čekala jsem, že mu maminka slíbí zmrzlinu, fidorku, čokoládovou kolekci s Mikulášem nebo takový ty barevný malý bonbony v malý barevný krabičce a ono ne. Maminka vstala, utřela si krev z čela (to samozřejmě přidávám pro navození nálady) a říká dítěti. "Ublížila jsem Ti?" S napjatými slechy jsem sledovala (ušima) děj, co bude dál, jak tohle dopadne - vezmou se, nevezmou se.
Dítě se z čista jasna uklidnilo a říká té zavrženíhodné osobě: "Přišlápla jsi mi nohu, maminko a mně to moc bolí." Maminka se stále dívala na dítě a říká mu: "To mě moc mrzí zlatíčko, ta tramvaj drcla tak náhle, že jsem se nestačila chytit a upadla jsem na Tebe. Je mi to tak nepříjemný, že jsem Ti způsobila bolest a ty teď pláčeš. Můžu pro Tebe něco udělat?" "Obejmi mě, maminko a pofoukej mi nožičku."
Tohle řeklo tak 4. letý dítě. Štípla jsem se do oka a nasypala si do rány sůl, abych se ujistila, že to není lucidní snění nebo nějaký jiný hoax. Ne, nespala jsem a bylo kolem třetí odpoledne, takže jsem ani v lihu nebyla. Tohle se prostě stalo a bylo to nádherný. Bylo to skutečný, bylo to tak přirozený, bylo to tak obdivuhodný a tak dojemný.
Je tak potřebný těm dětem ukazovat, že projevit city je naprosto přirozený, je tak potřebný dětem vyjadřovat stejnou úctu jako komukoliv jinému. Je tak potřebné, abychom s dětmi jednali tak, že jsou nám rovni. Oni mají to, co my už nemáme. Oni nesoudí, nemají hodnotící mechanismy, svět je podle jejich laskavých očí dokonalé a láskyplné místo. Nechejme jim ho a jednejme s nimi tak, jak bychom si přály, aby ony jednaly s námi.
Věřím, že tohle je ten směr, kterým se dám, až se jednoho dne stanu maminkou já.
Té paní, která se stala mou hrdinkou posílám ve virtuálnu můj nejčistější obdiv a láskyplnou vděčnost.
💓
Komentáře
Okomentovat