Přeskočit na hlavní obsah

Dítě v tramvaji

 Jedeš tramvají a nejednou "drc" tramvaj zabrzdí a pár lidí popadá. "A co jako?" řekla by mi moje kamarádka, která je v gangu lidí, kteří se odmítají v tramvaji držet, takže po jízdě v MHD si přináší modřiny, zlomeniny, vyvrknuté kotníky a monokly. Zkrátka, když jede v tramvaji, tak kam vítr, tam plášť a léta ze strany na stranu. Kdyby v sobě měla helium, mohla bych si jí pouštět jako balónek. Tento fejeton ale není o ní, je o něčem jiném.

"A o čem jako?" zase ona. 

No prostě jedeš tou tramvají, která drcne, lidi se pomlátěj, pak hrozí pěstičkama na řidiče, kterému je to u zadku, protože on si to tady odmaká a večer jde na houby třeba. No a jak ti lidi popadali, slyšela jsem dětský křik a pak pláč. Maminka dítěte byla jednou ze spadlých cestujících, jestli se držela nebo nedržela už nevím, no a spadla na to dítě a přišlápla mu nohu. Dítě mělo asi nízký práh bolesti a začalo křičet a plakat.

Čekala jsem, že mu maminka slíbí zmrzlinu, fidorku, čokoládovou kolekci s Mikulášem nebo takový ty barevný malý bonbony v malý barevný krabičce a ono ne. Maminka vstala, utřela si krev z čela (to samozřejmě přidávám pro navození nálady) a říká dítěti. "Ublížila jsem Ti?" S napjatými slechy jsem sledovala (ušima) děj, co bude dál, jak tohle dopadne - vezmou se, nevezmou se.

Dítě se z čista jasna uklidnilo a říká té zavrženíhodné osobě: "Přišlápla jsi mi nohu, maminko a mně to moc bolí." Maminka se stále dívala na dítě a říká mu: "To mě moc mrzí zlatíčko, ta tramvaj drcla tak náhle, že jsem se nestačila chytit a upadla jsem na Tebe. Je mi to tak nepříjemný, že jsem Ti způsobila bolest a ty teď pláčeš. Můžu pro Tebe něco udělat?" "Obejmi mě, maminko a pofoukej mi nožičku."

Tohle řeklo tak 4. letý dítě. Štípla jsem se do oka a nasypala si do rány sůl, abych se ujistila, že to není lucidní snění nebo nějaký jiný hoax. Ne, nespala jsem a bylo kolem třetí odpoledne, takže jsem ani v lihu nebyla. Tohle se prostě stalo a bylo to nádherný. Bylo to skutečný, bylo to tak přirozený, bylo to tak obdivuhodný a tak dojemný.

Je tak potřebný těm dětem ukazovat, že projevit city je naprosto přirozený, je tak potřebný dětem vyjadřovat stejnou úctu jako komukoliv jinému. Je tak potřebné, abychom s dětmi jednali tak, že jsou nám rovni. Oni mají to, co my už nemáme. Oni nesoudí, nemají hodnotící mechanismy, svět je podle jejich laskavých očí dokonalé a láskyplné místo. Nechejme jim ho a jednejme s nimi tak, jak bychom si přály, aby ony jednaly s námi.

Věřím, že tohle je ten směr, kterým se dám, až se jednoho dne stanu maminkou já.

Té paní, která se stala mou hrdinkou posílám ve virtuálnu můj nejčistější obdiv a láskyplnou vděčnost.

💓

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vlezla jsem mu do telefonu

 V práci jsme se bavily s kolegyněmi na téma přítel vs. jeho telefon, jeho sms, jeho komunikace napříč světem zábavy atd. Co mě celkem překvapilo bylo, že všechny kolegyně, se kterými jsem se o tom bavila mi řekly, že by bez váhání příteli vlezly do telefonu a přečetly si s jakýma holubičkama si píše. 👥 Už mi ale holky nedokázaly odpovědět na to, co čekají, že tam objeví. Každej člověk si píše s dalšími lidmi, píše si s nimi cokoliv, co chce a proč? Protože velmi jednoduše řečeno - může.  Pokud se holka, kluk, manžel, manželka podívá svýmu druhu do telefonu, co si jako myslí, že tam najde? Myslí si, že o ní/něm kluk/holka v každý sms básní, jako o nejlepším, co ho/ji potkalo?  Vy to děláte? Píšete s kamarádkama, jak je váš přítel úžasnej? Píšete to v každý zprávě? Když vám náhodou napíše nějaký ctitel, napíšete mu v první větě, že máte úžasného partnera a nechcete si s nikým jiným za žádnou cenu psát? 😂 Karty na stůl, já jsem taky do zpráv svýmu příteli vlezla, bylo to na začátku n

Firemní akce pod psa

Firemní akce pro náturu introverta nejsou nic, co by potřeboval k životu. Já jako čistý a zarytý býčí introvert o tom vím své. 👻 Na každé akci, kterou absolvuji počítám vteřiny až se budu moct vypařit a být někde sama. Jedině sama naberu zase sílu a energii. Větší společnost mi energii vezme a já se tam dusím. Bohužel nežiju v jednoduchém světě, kde by se lidi respektovali a tak často, hlavně v práci slyším kecy typu: "Bude se ti to moc líbit. Pojď." 😂😂😂 "Když se uvolníš, bude se ti tam moc líbit." "Tancovat musíš." "Bavit se musíš!!!" 😂😂😂😂 Ihned po vyřčení těchto slov se mi na tu akci chce daleko méně než předtím. Bohužel holt jednou dělám práci, která krapet sdružování vyžaduje a tak to  jednou za čas přežiju. Někam do kouta si sednu a poslouchám bezduchý tlachání. Snažím se nesoudit, nic neříkat, nezasahovat, nechci se ani rozčílit a nechci nikoho urazit. Tak radši neříkám nic.  A jak tak sedím a neříkám nic, lidi mají představu, že st

Co dál?

 Nějakou dobu jsem sem nenapsala doslova ani tečku a dost mě to štve. Psaní mě fakt ba. 👍 A tak - světe div se, jsem se rozhodla, že zase napíšu příspěvek, bude to takový shrnutí hlavních změn , který se za dobu mý odmlky staly a třeba i nějaká sranda. 😂😂😂 První, celkem podstatný je, že jsem změnila práci . Jelikož si nejsem vůbec jistá, jestli se mi chce říkat, kde jsem pracovala, tak to napřímo nenapíšu. Byl to jeden obrovský, strašně ošklivý barák na celkem pěkným místě na Letný. Byla jsem tam asi 3 nebo 4 měsíce a bylo to úmorný, strašný, umírající, ubíjející a frustrující. Každý den jsem tam šla s tím, že tam zapustím kořeny, že nedělám absolutně nic a že pracuju někde, kde to nemá hlavu ani patu. 👎👎 Tohle dost dobře dlouhodobě nešlo a proto jsem se rozhodla, že odejdu. Je jedno, jestli za lepším nebo za horším, prostě odejdu. Ozvalo se pár firem, u jedný jsem to dotáhla do konce a  jsem tam. Jestli si mě tam nechají nebo ne, to je ve hvězdách, ale byla bych za to opravdu r