Už několik dní si říkám, že něco napíšu, měla bych téma a měla bych i energii, ale cítím strach. Takovýto, že chci psát o něčem, o čem se třeba nepíše, nebo by se o tom nemělo psát a jestli třeba, když něco takového napíšu, budu vypadat jako kritická mrcha, která má jedinou potřebu a to kritizovat a povrchně vyhledávat na jiných lidech to, co jí třeba štve, mrzí nebo se jí to zkrátka nelíbí.
Můj mozek:" Jano, ale zrcadlení je přece psychologický neurologický jev, který nás upozorňuje na něco, co ti samotné chybí nebo něco, co sama i nevědomě děláš nebo neděláš a chtěla bys to dělat nebo nedělat." - Kuš mozku, tohle není psychologický fejeton zabarvených Jungovskou psychoanalýzou z prvky pygmalion efektu. Prostě ne, je to jen fejeton o tom, že chci a nechci, a vím a nevím.
Po nezáživném osobním monologu mohu přistoupit k jádru pudla (jádro pudla? To jako někdo, když vymýšlel tento idiom vzal pudla, rozpůlil ho napůl a to jádro bylo ta pointa - to je hnus teda).
Vidíš čtenáři a to se mi děje celý den. Jen co se zakousnu do nějaké kreativní a zajímavé myšlenky, začne mi podvěsek mozkový (snad se to tak jmenuje a snad to funguje tak, jak si představuju) dláždit úplně jinou cestu plnou vědy, psychologie a filozofických rozhovorů. Teď mi třeba v hlavě běží přímo bouře myšlenek o myšlenkách.
Když jsem se začala zabývat svých rozvojem (to je taky hodně vtipná věta - jako bych byla zakrněla a ve 26 letech jsem se konečně rozvinula), tak jsem se hodně dozvěděla právě o myšlenkách a o tom, jak nás ovlivňují a jaké další procesy to v mozku přináší a nepřináší a co to dělá po chemické stránce a jak na to reagujeme prostřednictvím chování - dobře, tohle nemá být přednáška - no, prostě myšlenky. Zpočátku to bylo fakt hodně abstraktní peklo bez sebemenšího konkrétního zabarvení, kde jsem plavala jak Nemo v oceánu. Vůbec jsem netušila, že ty myšlenky nebo prostě ty příběhy, který se mi dějou v hlavě můžu nějak sledovat, můžu si vybírat, jaký ty příběhy chci a můžu je i rozehnat, ale bez odporu.
Vím, že jsem začínala cvičit sledování myšlenek, jejich poselství a jejich prvotní objevení a příčinu, na základě které vznikly. A teda, milý čtenáři, můžu ti říct, že to bylo fakt těžký, protože někdy jsem se zcela dobrovolně dávala na cestu za hodně hodně bolavým semínkem opravdu hodně bolavé a někdy i toxické myšlenky. "Jak mi má tohle pomoct?" říkala jsem si, když jsem někdy i tři hodiny v kuse brečela, měla jsem záchvaty pláče, někdy i horečku (dobře, horečka to nebyla, ale byla jsem rudá, jako bych tu horečku prostě měla). Bylo mi zkrátka hodně blbě a čím déle jsem to praktikovala, tím to bylo horší a horší. Nepřicházela ta popisovaná úleva, nepřicházela vyrovnanost.
To všechno přišlo časem, až když jsem pochopila ty, kteří mi třeba nechtěně ublížili, až když jsem pochopila, že já jsem jediným tvůrcem mého života a nikdo jiný, pokud mu to já nedovolím, mě nemůže nijak ovlivnit, ublížit mi ani mě potěšit.
Kdybych měla svojí cestu popsat, byl by to hodně objemný literární dokument a na hodně stránkách by bylo napsané jen: "Bylo mi tak zle."
Přeskočme 3 roky a jsem teď a tady, dnes mám mysl většinou klidnou, čistou, blížím se k vyrovnanosti, objevila jsem krásu vděčnosti, čisté lásky, nelpění a jsem až v té fázi, že jsem se sebou spokojená, miluji se každý den a v každou chvíli, vážím si sama sebe a cítím se být krásnou a milou osobou.
Když se řekne "milá osoba", představí si možná někdo princeznu, která se občas chychotne, občas škytne, občas prd... spadne, ale v této konotaci já to nemyslím. Myslím to tak, že když někdy necítím, že něco chci udělat, umím mile odmítnout a říct, co cítím, nebo že se mi něco nelíbí. :) To mi dalo taky zabrat.
Každý má své duchy, každý máme své myšlenky, které nás na ta kolena občas dostanou. Berme to ale jako školu, berme to tak, že my nejsem jen duše, my nejsme jen tělo, my jsme balíček s emocemi, chutěmi, chováním, historií a zkušenostmi, který je takový, jaký je. Nepotřebuje být lepší, pokud nechce, nepotřebuje být jiný než si přeje být a než jaký je ve své nejhlubší přirozenosti.
Poslouchej svoje tělo a oni přesně řekne, co se mu líbí, co se mu nelíbí, kdy má hlad a co chce jíst. Zkus si někdy, až budeš na křižovatce položit otázku sama sobě:" Kudy chci jít." Nedostaneš odpověď, podvědomě zatočíš tam, kam máš jet a nebo pojedeš dál rovně, protože tvoje odbočka na této křižovatce ještě není.
No vidíš, autore, nakonec je z toho pěkný psaní 💓💪
Komentáře
Okomentovat