Moje každodenní srandy a šprýmy

 "V práci je to jedna velká katastrofa. Nenaplňuje mě to tam a chtěla bych už utéct." říkám Lence z koučinkového výcviku na focení. "Jani, nech to doznít . Ještě v prosinci a v lednu to nech být, doznít, udít se. To nové přijde." Moudře a vědomě mi řekne Lenka. Uklidnilo mě to, zároveň trošku posmutnilo. Ani nevím proč. Zkrátka už bych chtěla, aby se věci měly jinak. Nechám to tak. Nechám to doznít. Během vánočních svátků jsem se opět ještě víc (jestli to vůbec jde) utvrdila v tom, že moje cesta jde úplně jinam a že je mi až nepříjemný zapnout notebook a pracovat na cílech, které semnou mají pranic společného. Pořád se v tom nějak tak hnípu, hrabu, plánuji, ale jak by řekl Wim Hof - don´t speak about it nerd - just do it . Tohle bude challenge a moc se na ní těším. Zároveň se moc bojím.  Jediné, co mi teď schází je pořádný kopec, možná aspoň malý kopeček odvahy . Jenom malý kopeček, ze kterého bych si uplácala to svoje. Vím všechno, co mám dělat, většina studijních

 Sedíš v kavárně v Hostivici a pracuješ. Nebo zkrátka děláš něco, co není pro lidstvo ani pro tebe. Zkrátka něco, co ti nahrne nějakou tu kačku na účet. Koledy zní z každého rohu, někde české, jinde anglické, někde německé. Všude, na každém rohu. V reklamách jsou lidé malí i velcí pod stromečkem. Malým lidem září očíčka, když pod stromečkem najdou dárečky, velcí jsou dojatí a klidní, že ten Ježuch donesl to, co si malí lidé přáli. Vánoční stromeček je nazdobený všude jinde, někde vkusně, někde nevkusně, někde je to kýč jak bič, někde jsou ozdoby dřevěné, někde perníčky. Co cítím já, když vidím nazdobený strom? Úzkost, je mi zle, nejradši bych nebyla. Myšlenky se valí jedna za druhou. Připomínají ti, jaký byly Vánoce, když ti bylo fakt málo. Jak máma brečela, jak jsme místo čtyř byly jen tři. Byly jsme jak tři mušketýřky u nazdobeného stromečku, kde bylo pár dárečků, ustaraná a utahaná mamka, ségra plná očekávání, já mimo. Bylo mi zle, chtěla jsem brečet a netušila jsem proč. Vždyť bych

 "Co ode mě očekáváte první půlrok mé práce tady?" ptám se vedoucího referátu ve velké budově nad Pražským povstání a očekávám nějakou uvědomělou odpověď. Nic nedostávám, dostávám přesně to, jak to dělat nechci. Okecává to, vaří z vody a pak z něj vypadne jako z popelnice: "Očekávám práci a výkon." Takže Jano! Lopatu do ruky, k silnici a tu suť prostě vykopeš. Přesně takhle jsem to pochopila. Nebyla u domnělého pohovoru ani personalistka, protože proč že jo. Vždyť je to jenom pracovní poměr, kde bych měla strávit okolo 9 hodin denně. Když se zeptám na plat, tuším, že bych se spíš měla podívat do magický koule a dlouze přemýšlet, jak si vůbec můžu dovolit na místě, kde se očividně dělá zadarmo, zeptat na plat. Celou dobu mi dává najevo, že nemám fakultu, jsem vlastně podřadná jednotka. Fuj semnou, plivanec na mě, kop do prdele. Přitom mě to místo tak lákalo, možná bych i šla s penězi pod svou udržitelnou a akceptovatelnou mez, klidně bych žrala rohlíky a někdy salám

 Síla, dynamika, odhodlanost, vnější svět. To je teď fáze, kterou si procházím a kterou mám moc ráda, zároveň nerada. Jak píše Miranda Gray v Cyklické ženě, pasuje to na mě naprosto přesně. Přesně v tuto fázi jsem hodně výkonnostně zaměřená, celkem jednoduše se oprostím od velkých zamyšlených témat a jsem jak se říká nad věcí. V tuto fázi cyklu mi jde nejlépe cvičit těžké asány v józe, vydržím dlouho u nějaké činnosti a jsem nabytá hodně dynamickou energií. V tomto období mám chuť běhat, skákat, dělat vylomeniny a jsem celkem neúnavná.  Tato fáze trvá většinou týden, někdy kratší dobu než týden a někdy o pár dní delší dobu než týden.  V tuto fázi cítím hodně mužskou výkonnostní energii. Nedělá mi problém pracovat i 10 hodin za den, nedělá mi problém se po těžkém dni v práci vrhnout na velký úklid a večer se hříšně pomilovat s partnerem. Na všechno mám hodně energie. Je to energie příjemná, dráždivá, neúnavná a taky krátká. Čím víc se naciťuji na svůj cyklus, tím víc si vážím toho, jak

 To už je 5 ráno? Pomyslíš si, když Ti zazvoní budík. Otevřeš oči a podíváš se vedle sebe. Leží tam a klidně spí. Tak krásně spí a ještě může spát. Má volno. Políbíš ho a on tě obejme. Bezpečí.  Oblékneš se a jeden na ranní dynamickou jógu s Helen a dalšími ranními ptáky. Cítíš se skvěle. Na začátku praxe si dáš za záměr cvičit jógu v souladu se sebou . Netlač na sebe za každou cenu a zatlač, když vycítíš, že teď tlak potřebuješ. Ta energie, ten pocit vděku, ten pocit sounáležitosti, soudržnosti, lásky, radost. Kolektivně, společně a zároveň každý sám za sebe. Hanumán a hanumanasana.  Helen říká, že Hanumám je hinduistický Bůh s opičí hlavou, syn Šivi, který měl při početí Hanumána podobu opice. Proto je hanumám s opičí hlavou. Čteš si o něm a cítíš tu energii, tu odvahu, sílu. Pomalu ale jistě jsi v souladu s hinduistickou mystikou a božstvem. Chceš, aby tento okamžik trval navždy. Aby to cvičení nepřestalo. Namasté. Je konec. Musíš do práce. Nechce se ti. Je ti jedno, jestli přijdeš

 Let go. Nádech Let, výdech Go. Nech to být. Nádech Nech to, výdech Být. Tímto končím na jin joze konečnou šavasánu. Je to fajn a cítím se po tomto cvičení jak fyzickém, tak mentálním hodně dobře, prázdně, uvolněně. Dokonce mi to i vydrží nějakou dobu. A pak zase ty myšlenky, zase ty spouštěče, nádech let, výdech go, nádech let výdech go. Zase je to dobrý. Kde se ty myšlenky berou? Vždyť jenom jedeš v autě domů. Jedeš, sedíš, držíš volant, občas přeřadíš, když to už hodně řve, občas zastavíš, pak se zase rozjedeš a najednou šup a máš v hlavně černočerný myšlenky, paranoidní myšlenky, který tě neskutečně deptají. Co když tohle nevyjde? A co když někdo dělá tohle? A on to dělá proto, aby mi ublížil. A mám já tohle za potřebí? K čemu ten život je? Sleduješ ty myšlenky a cítíš, jak tě ovlivňují, je ti blbě, hlava tě bolí, chce se ti brečet, zase ta úzkost, zase ten knedlík v krku, zase už křivíš tu hubu, ale ne a ne ze sebe dostat tu slzu. Víš, že se do toho musíš ponořit a zjistit, co j

 Chceš dělat práci, která je ne úplně blbě placená? Chceš dělat práci, kterou budeš dělat proti svému přesvědčení? Chceš práci, ve které budeš jen dalším ocáskem na konci potravního řetězce? Chceš práci, ve který se budeš cítit k ničemu a kterou ani nebudeš vědět proč děláš? Chceš práci kvůli tomu, abys mohla lidem říkat: "Hej člověče, já jsem manager?", tak si jí ode mě vezmi, protože přesně tu já teď mám. Chci motivovat jiné, aby nalezli a následovali svůj talent. Jak vtipné a milé.😂 A jsem to zrovna a skutečně já, která by měla takto motivovat a vést jiné lidi, aby ten talent našli? Následuju já svůj talent? Následuju já sama sebe? Následuju to, co mě baví? Křičím do světa, že jsem spisovatelka, bavička, koučka, pisatelka krátkých fejetonů a dlouhých nesmyslů ? Ne! já si sednu do kanceláře, která mě vysává, jsem tam s kolegyní, která mě zabíjí, pracuju pod paní, která si mě plete se svou vnučkou a to všechno řídí jedna loutka, který jsem u prdele. To je můj džob, tak tady