Chceš dělat práci, která je ne úplně blbě placená? Chceš dělat práci, kterou budeš dělat proti svému přesvědčení? Chceš práci, ve které budeš jen dalším ocáskem na konci potravního řetězce? Chceš práci, ve který se budeš cítit k ničemu a kterou ani nebudeš vědět proč děláš? Chceš práci kvůli tomu, abys mohla lidem říkat: "Hej člověče, já jsem manager?", tak si jí ode mě vezmi, protože přesně tu já teď mám.
Chci motivovat jiné, aby nalezli a následovali svůj talent. Jak vtipné a milé.😂 A jsem to zrovna a skutečně já, která by měla takto motivovat a vést jiné lidi, aby ten talent našli? Následuju já svůj talent? Následuju já sama sebe? Následuju to, co mě baví? Křičím do světa, že jsem spisovatelka, bavička, koučka, pisatelka krátkých fejetonů a dlouhých nesmyslů? Ne! já si sednu do kanceláře, která mě vysává, jsem tam s kolegyní, která mě zabíjí, pracuju pod paní, která si mě plete se svou vnučkou a to všechno řídí jedna loutka, který jsem u prdele. To je můj džob, tak tady jsem člověkem. Kecy, kecy, kecy! Proč tam jsem? Protože jsem se tam nechala narvat. Proč jsem se tam nechala narvat? Protože mě lákala práce vedoucí a ty many. Proč mě lákala práce vedoucí? Protože jsem věděla hovno o tom, v čem jsem dobrá, kde je můj talent a managerku chce snad dělat každý ne? To je přece úspěch ne? Vést lidi pod sebou. Mít pod sebou vazaly, kteří tu špínu oddřou za Tebe ne?
A pokud sama sebe upozaďuješ dostatečně dlouho, jsi natolik demotivovaná, že tě naštve jakákoli věta, kterou v práci kdokoli řekne. Naštve tě, že musíš sedět a u toho si ničíš kyčle a páteř, naštve tě, že varné konvice jsou jen varné a ne rychlovarné, naštve tě, že nejsi tam, kde bys měla být. Další fází tohoto upozaďování také samozřejmě je, že jsi nepříjemná na všechny, kdo tě osloví, nečteš maily od určitých lidí, protože tušíš, že tam bude nějaká nepříjemnost, víš, že práci nestihneš, stihnout ji nechceš a když zadáváš těm vazalům úkol, tak vlastně nevíš proč. Přeješ si jenom jedno: odejít, dát výpověď, být vyhozená pro nepatřičnost, cokoli, co tě vyvede z tohohle pekla, do kterého ses dostala sama. Sedíš v kanclu a místo toho, abys dělala práci nebo připravovala nějaký namyšlení, jak říká jedna osoba, tak píšeš blog. A proč píšeš blog? Protože to je to, co tě baví, to je to, co tě vyvede z toho, kam ses dostala sama.
A ty víš, že to skončí a i cítíš, že to nastalo, už jen musíš ten míč vykopnout, už jen musíš na to hořící auto vylejt ten kýbl s vodou. Bojíš se? Jasně, že se bojíš. A proč se bojíš? Protože nevíš, co pak budeš dělat. Půjdeš na pracák a doma v klidu budeš psát blog pro sebe? To bych mohla, udělat si prázdniny a žít chvilku tak nějak utrženě, bez hranic, bez práce, která mě nebaví. Časem ti začne být jasné, že peníze potřebuješ a tak začneš přemýšlet, jak je vydělat, kde je vzít, ale už ne tak, že někam půjdeš pracovat, abys je měla. Ale tak, aby vydělávání peněz bylo výsledkem něčeho, co tě baví a jasně, budeš za to pak chtít enormně hodně, protože tě to fakt baví. S čím musíš počítat? Že budou pády, že bude hodně chvil, kdy si budeš říkat, že jsi tam měla zůstat, že sis měla každý den pípnout příchod a odchod, pak zapnout notebook, pak si dát kafe s banánem a pak jen snášet to, že nic neovlivníš, že ti nahoře, ať už je to kdokoliv to rozhodnout za tebe, takže no stres.
Co teď potřebuješ k tomu, aby tu změnu mohla udělat? Potřebuju sílu, sebedůvěru a klid.
Síla, sebedůvěra a klid. Jak jsi teď na tom se sílou? Máš sílu? Cítím, že mám. Jak se to projevu, že máš sílu? Že si za sebou stojím, že se snažím být sama sebou a že chci žít tak, jak uvnitř potřebuju.
Kdy vykopneš ten míč? Až přijde správný okamžik.
Co je to správný okamžik? Až ucítím, že to mám udělat.
Jak to chceš cítit? Že si budu jistá tím, že to chci udělat.
A jsi si teď jistá, že to chceš udělat? Ano.
💓
Komentáře
Okomentovat