Let go. Nádech Let, výdech Go. Nech to být. Nádech Nech to, výdech Být. Tímto končím na jin joze konečnou šavasánu. Je to fajn a cítím se po tomto cvičení jak fyzickém, tak mentálním hodně dobře, prázdně, uvolněně. Dokonce mi to i vydrží nějakou dobu.
A pak zase ty myšlenky, zase ty spouštěče, nádech let, výdech go, nádech let výdech go. Zase je to dobrý.
Kde se ty myšlenky berou? Vždyť jenom jedeš v autě domů. Jedeš, sedíš, držíš volant, občas přeřadíš, když to už hodně řve, občas zastavíš, pak se zase rozjedeš a najednou šup a máš v hlavně černočerný myšlenky, paranoidní myšlenky, který tě neskutečně deptají. Co když tohle nevyjde? A co když někdo dělá tohle? A on to dělá proto, aby mi ublížil. A mám já tohle za potřebí? K čemu ten život je? Sleduješ ty myšlenky a cítíš, jak tě ovlivňují, je ti blbě, hlava tě bolí, chce se ti brečet, zase ta úzkost, zase ten knedlík v krku, zase už křivíš tu hubu, ale ne a ne ze sebe dostat tu slzu. Víš, že se do toho musíš ponořit a zjistit, co je za tím. Jak to máš ale udělat? Vidíš černě, nevidíš nic za tím, vidíš jenom ten koloběh černých myšlenek a víš jediný, je ti blbě. Nechceš nikam jet, chceš utéct. Víš, co ti to spustilo? Zase jenom myšlení, zase nedůvěra, zase pochybnost a zase blbá zkušenost, ten strach z toho pocitu, který jsi tenkrát cítila. Ta bolest, ten vztek, ten knedlík v krku. Bolí to. Jdu do toho. Přijmu to, že mi prostě dobře není a zpracované to nemám. Jdu do toho.
Jsi doma ve stavu před zhroucením, máš pocit, že vyzařuješ černočernou energii, jsi šedá jako myš, neproudí v tobě život. Odemykáš a víš, že to přijde, začneš brečet? Budeš řvát. Chceš to všechno pustit a dát volnost všem emocím. Nejde to. Jdeš uklízet a je ti najednou líp. Cítíš tu blízkost. Cítíš pohlazení. Cítíš starost. Dostala jsi čaj a jídlo. Usínáš, je ti teplo, jsi najezená, doma to voní čistotou a zeleným jablkem. Je u Tebe a tobě je krásně. Myšlenky jsou ty tam, ale ty víš, že zase přijdou. Zas a znova, dokud s tím programem něco neuděláš.
Víš o tomhle stavu teoreticky všechno, máš to načtený, posloucháš podcasty o psychologii a psychoterapii a sama jsi tak trochu psycho. Nevíš ale nic moc o sobě. Jdi do tý bolesti, jdi do tý prvotní vzpomínky, jdi do toho prvotního strachu. Začni u sebe. Buď u sebe a přijmi to.
Přijetí neznamená, že s tím souhlasíš, přijetí neznamená, že akceptuješ, že to takhle prostě je. Přijetí je pro mě stav, kdy s tím nechci bojovat, chci si jen říct: teď mi je blbě a já si můžu dovolit, aby mi bylo blbě a budu pracovat na tom, aby mi bylo líp. Pokud potřebuji, aby mi blbě bylo, ať je.
Nádech a výdech Ti k tomu pomáhá. Když se nadechuješ, řekni si v mysli Let a když vydechuješ, řekni si v mysli Go. Nebraň se myšlenkám, nech je sebou projít. Ať jsi přijdu a pak odejdou.
Jak se to dělá? Zkus to.
Komentáře
Okomentovat