"Co ode mě očekáváte první půlrok mé práce tady?" ptám se vedoucího referátu ve velké budově nad Pražským povstání a očekávám nějakou uvědomělou odpověď. Nic nedostávám, dostávám přesně to, jak to dělat nechci. Okecává to, vaří z vody a pak z něj vypadne jako z popelnice: "Očekávám práci a výkon." Takže Jano! Lopatu do ruky, k silnici a tu suť prostě vykopeš. Přesně takhle jsem to pochopila. Nebyla u domnělého pohovoru ani personalistka, protože proč že jo. Vždyť je to jenom pracovní poměr, kde bych měla strávit okolo 9 hodin denně. Když se zeptám na plat, tuším, že bych se spíš měla podívat do magický koule a dlouze přemýšlet, jak si vůbec můžu dovolit na místě, kde se očividně dělá zadarmo, zeptat na plat. Celou dobu mi dává najevo, že nemám fakultu, jsem vlastně podřadná jednotka. Fuj semnou, plivanec na mě, kop do prdele. Přitom mě to místo tak lákalo, možná bych i šla s penězi pod svou udržitelnou a akceptovatelnou mez, klidně bych žrala rohlíky a někdy salám junior, ale ta práce by mě musela bavit. V té práci bych musela cítit, že prostě chtějí a ne, že jsem tam proto, abych jim na půlroku zachránila prdel a oni mě pak vykopnou na ulici.
Jsem ráda, že jsem tam byla. Vím už další atributy, podle kterých to (ať to bude cokoli) dělat nikdy nechci a nebudu. Na takovéto pohovory bych měla chodit častěji, protože se tam vychytá skutečně nejvíc chyb.
Miluju větu typu: pak vás přesunu třeba tam, pak třeba tam, pak s vámi vytřeme podlahu a posadíme vás oschnout do rohu. Jo a podnikat? Jo, to můžete, ale nejvyšší guru, kterého nikdy nepotkáte, vám to musí umožnit.
Zároveň jsem si uvědomila, jak hodně chci být vedoucí, team leader, ten co určuje tok řeky, ne ten kdo je v řece. Ten, kdo rozhoduje o tom, jestli to auto uhasíme nebo ho necháme shořet. Tohle jen tak pryč nepustím.
Tohle je něco, na čem můžeš stavět. V tomhle jsi dobrá!
Chci volnost, svobodu, svoje pravidla, svoje podmínky, svoje tempo a taky svůj plat!
👀❤
Komentáře
Okomentovat