Přeskočit na hlavní obsah

Nech to doznít

 "V práci je to jedna velká katastrofa. Nenaplňuje mě to tam a chtěla bych už utéct." říkám Lence z koučinkového výcviku na focení. "Jani, nech to doznít. Ještě v prosinci a v lednu to nech být, doznít, udít se. To nové přijde." Moudře a vědomě mi řekne Lenka.

Uklidnilo mě to, zároveň trošku posmutnilo. Ani nevím proč. Zkrátka už bych chtěla, aby se věci měly jinak. Nechám to tak. Nechám to doznít.

Během vánočních svátků jsem se opět ještě víc (jestli to vůbec jde) utvrdila v tom, že moje cesta jde úplně jinam a že je mi až nepříjemný zapnout notebook a pracovat na cílech, které semnou mají pranic společného. Pořád se v tom nějak tak hnípu, hrabu, plánuji, ale jak by řekl Wim Hof - don´t speak about it nerd - just do it. Tohle bude challenge a moc se na ní těším. Zároveň se moc bojím. 

Jediné, co mi teď schází je pořádný kopec, možná aspoň malý kopeček odvahy. Jenom malý kopeček, ze kterého bych si uplácala to svoje. Vím všechno, co mám dělat, většina studijních znalostí mě připravovala přesně na tento okamžik.

Okamžik, nejlépe tento správný okamžik. Jak poznám, že je to ten správný a jedinečný okamžik? Říká se, že to poznáš, že prostě víš, že teď je ten správný, jedinečný okamžik. Že teď, ty a tady. 

Je konec roku a já cítím tolik vděčnosti za tolik věcí, lidí a událostí, které mi tento rok přinesl. Tolik nových zkušeností, tolik nových vjemů. Přinesl mi lásku k józe, přinesl mi poznání sebe sama, přinesl mi nové a srdečné přátele, přinesl mi schopnost otevřít srdce, být zranitelná. Cítím velkou vděčnost, velký soucit, velké natěšení na ten nadcházející rok, těším se na všechno, co mi přinese. 

Vše, co mám prožít, prožila jsem a prožívám je moc důležité, moc potřebné a vše se děje správně, vše se děje tak, jak se dít má. Tělo, mysl a život je tak dokonalé.

Těším se na potřebné myšlenky, těším se na zdravé myšlenky, těším se na další potřebné zkušenosti. Těším se, že potkám nové inspirativní lidi.

Těším se, že budu co nejméně času trávit s toxickými lidmi.

Těším se, až budu schopná a ochotná následovat sebe, své pocity, své potřeby, své tužby.

Jen je teď v tento okamžik opravdu důležité to všechno, ať je to cokoli, nechat doznít.

Lokah samastah sukhino bhavantu 💛💜🙏

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vlezla jsem mu do telefonu

 V práci jsme se bavily s kolegyněmi na téma přítel vs. jeho telefon, jeho sms, jeho komunikace napříč světem zábavy atd. Co mě celkem překvapilo bylo, že všechny kolegyně, se kterými jsem se o tom bavila mi řekly, že by bez váhání příteli vlezly do telefonu a přečetly si s jakýma holubičkama si píše. 👥 Už mi ale holky nedokázaly odpovědět na to, co čekají, že tam objeví. Každej člověk si píše s dalšími lidmi, píše si s nimi cokoliv, co chce a proč? Protože velmi jednoduše řečeno - může.  Pokud se holka, kluk, manžel, manželka podívá svýmu druhu do telefonu, co si jako myslí, že tam najde? Myslí si, že o ní/něm kluk/holka v každý sms básní, jako o nejlepším, co ho/ji potkalo?  Vy to děláte? Píšete s kamarádkama, jak je váš přítel úžasnej? Píšete to v každý zprávě? Když vám náhodou napíše nějaký ctitel, napíšete mu v první větě, že máte úžasného partnera a nechcete si s nikým jiným za žádnou cenu psát? 😂 Karty na stůl, já jsem taky do zpráv svýmu příteli vlezla, bylo to na začátku n

Firemní akce pod psa

Firemní akce pro náturu introverta nejsou nic, co by potřeboval k životu. Já jako čistý a zarytý býčí introvert o tom vím své. 👻 Na každé akci, kterou absolvuji počítám vteřiny až se budu moct vypařit a být někde sama. Jedině sama naberu zase sílu a energii. Větší společnost mi energii vezme a já se tam dusím. Bohužel nežiju v jednoduchém světě, kde by se lidi respektovali a tak často, hlavně v práci slyším kecy typu: "Bude se ti to moc líbit. Pojď." 😂😂😂 "Když se uvolníš, bude se ti tam moc líbit." "Tancovat musíš." "Bavit se musíš!!!" 😂😂😂😂 Ihned po vyřčení těchto slov se mi na tu akci chce daleko méně než předtím. Bohužel holt jednou dělám práci, která krapet sdružování vyžaduje a tak to  jednou za čas přežiju. Někam do kouta si sednu a poslouchám bezduchý tlachání. Snažím se nesoudit, nic neříkat, nezasahovat, nechci se ani rozčílit a nechci nikoho urazit. Tak radši neříkám nic.  A jak tak sedím a neříkám nic, lidi mají představu, že st

Co dál?

 Nějakou dobu jsem sem nenapsala doslova ani tečku a dost mě to štve. Psaní mě fakt ba. 👍 A tak - světe div se, jsem se rozhodla, že zase napíšu příspěvek, bude to takový shrnutí hlavních změn , který se za dobu mý odmlky staly a třeba i nějaká sranda. 😂😂😂 První, celkem podstatný je, že jsem změnila práci . Jelikož si nejsem vůbec jistá, jestli se mi chce říkat, kde jsem pracovala, tak to napřímo nenapíšu. Byl to jeden obrovský, strašně ošklivý barák na celkem pěkným místě na Letný. Byla jsem tam asi 3 nebo 4 měsíce a bylo to úmorný, strašný, umírající, ubíjející a frustrující. Každý den jsem tam šla s tím, že tam zapustím kořeny, že nedělám absolutně nic a že pracuju někde, kde to nemá hlavu ani patu. 👎👎 Tohle dost dobře dlouhodobě nešlo a proto jsem se rozhodla, že odejdu. Je jedno, jestli za lepším nebo za horším, prostě odejdu. Ozvalo se pár firem, u jedný jsem to dotáhla do konce a  jsem tam. Jestli si mě tam nechají nebo ne, to je ve hvězdách, ale byla bych za to opravdu r