Sedíš v kavárně v Hostivici a pracuješ. Nebo zkrátka děláš něco, co není pro lidstvo ani pro tebe. Zkrátka něco, co ti nahrne nějakou tu kačku na účet. Koledy zní z každého rohu, někde české, jinde anglické, někde německé. Všude, na každém rohu. V reklamách jsou lidé malí i velcí pod stromečkem. Malým lidem září očíčka, když pod stromečkem najdou dárečky, velcí jsou dojatí a klidní, že ten Ježuch donesl to, co si malí lidé přáli. Vánoční stromeček je nazdobený všude jinde, někde vkusně, někde nevkusně, někde je to kýč jak bič, někde jsou ozdoby dřevěné, někde perníčky. Co cítím já, když vidím nazdobený strom? Úzkost, je mi zle, nejradši bych nebyla. Myšlenky se valí jedna za druhou. Připomínají ti, jaký byly Vánoce, když ti bylo fakt málo. Jak máma brečela, jak jsme místo čtyř byly jen tři. Byly jsme jak tři mušketýřky u nazdobeného stromečku, kde bylo pár dárečků, ustaraná a utahaná mamka, ségra plná očekávání, já mimo. Bylo mi zle, chtěla jsem brečet a netušila jsem proč. Vždyť bych se o Vánoce měla cítit pěkně ne? Neměla bych přece myslet na to, že táta je teď někde jinde a že vůbec nevím, jestli na nás třeba myslí, nebo nemyslí. Jestli je mu to všechno třeba líto nebo ne. Po rozdání dárků s mamkou si nás vyzvedl táta a byly druhé Vánoce u něj a macechy. Bylo to divný. Prostě divný.
Myslela jsem na mamku, která zůstala sama doma a dívala se na pohádku. My se vrátily a ona brečela krásně oblečená na gauči v obýváku. Bylo mi jí tak líto, ale nevěděla jsem, co dělat. Tátu jsem vidět chtěla, zároveň jsem chtěla být s mámou. Nikdo se mě ale neptal, co chci nebo nechci. Bude to takhle, takhle a takhle. Tečka.
Většinou jsem vánoční noc probrečela schovaná pod peřinou zatímco ségra klidně a tiše spinkala. Bylo mi jí tak líto, je to tak malá sestřička, která je šťastná z dárečků, vždycky se o Vánoce tak nafintila a byla celá natěšená na dárky, řízek se salátkem a na tu atmosféru. Tátu vždy milovala a mě zabíjelo, jak jí odmítá, jak jí dává do hlavičky ten ničivý program. Vidím to dnes, jak si chrání Vánoce, jak si chrání tu atmosféru, jak má jasnou představu o rodině a tu si nedá vzít. Jak stále usiluje o pozornost táty, který má jinou svou druhou rodinu, kam my úplně nepatříme. Přála bych si tohle všechno udělat jinak. Přála bych si, aby moje sestřička byla šťastná a nemusela usilovat o pozornost a vděk někoho, kdo o to nestojí a žije si zkrátka svůj život ve své bublině.
Tátu samozřejmě miluju jako nikoho na světě. Chápu absolutně jeho legitimní rozhodnutí se s mojí mamkou rozvést, ale i tak, když to všechno dospělácky chápu, mě to mrzí. A kdy jindy než o Vánoce tu má tu správnou gradaci.
Ale šlo to udělat jinak? Možná. To už teď nezjistíme.
Další, co mě ubíjí je slovo nebo myšlenka na domov. Já domov nemám. Nemám svůj pokojík, kde bych měla věci od mala. Nemám útočiště. Všude, kam přijedu za svou rodinou jsem na návštěvě. Nikde nejsem doma. Všude jsem jenom host. Host, který zase odejde.
Nemám vánoční stromeček, nemám domácí mnou upečené cukroví, nemám ozdobená okna. Nemám radost z těchto dní. Dárky kupuji s úzkostí, že se nebudou obdarovaným líbit, že se mamka bude zase tvářit, že jsem jí nedala dost, tátovi je jedno, co dostane a macecha mi řekne, že tohle nečte. To zklamání a ta úzkost se pak zase opakuje. Kéž bych si v tu chvíli mohla někam sednout a jenom brečet, kéž bych mohla bez soudu prostě brečet jak dlouho bych potřebovala. Bez utěšování, bez lidí, jenom sama se sebou pozorovat to, co se ve mně děje. Dát těm emocím zelenou.
Dneska je úterý 21. 12. 2021 a já se netěším na pátek. Budou ty Vánoce. Bude den, kdy by na sebe měli být lidi hodní a 25.12. se zase nenávidět a ubližovat si....
Ať už jsou tyhle dny zamnou.
💩
Komentáře
Okomentovat