Včera jsem si tak přemýšlela a jak jsem tak přemýšlela, udělala jsem si jeden test talentu, abych se zase utvrdila v tom, co vím. Tedy, na co se já jako introvertní asociál hodím, jakou práci bych mohla dělat od jaké bych měla utíkat mílovými kroky. Vyšlo mi překvapivě, že jsem architekt. Jasně, nejdřív u mě začala vítězit panika nad nadšením. "To jako jediná možnost, jak se někde uplatnit a být tam happy jak dva grepy je, že se mám stát architektkou? Já? Já která nemá absolutně smysl pro vkus a klidně si vezme modré brýle na zelené oči? Já, která, když chce vypadat šik, tak radši zůstane doma?" Všechno špatně. U architekta dále web psal, že jsem jedním z nejvzácnějších a strategicky nejschopnějších osobnostních typů - ihned jsem vyrostla o 15 centimetrů do výšky. Já jsem nejvzácnější? To si toho ještě nikdo nevšiml? To si to musím číst na webu? Hned za touto větou je samozřejmě i uvedeno, že jsou architekti na vrcholu osami a že jim osamocení jde fakt dobře. Bingo. To by mi
Asi takhle - původně měl být tento blog něco jako "zenový deník"... Nevyšlo to. Píšu tady celkem s otevřenou myslí a rebelskou mluvou o každodennosti a občas nějaké té myšlence. Pokud lpíte na spisovné češtině, opusťte ve vlastním zájmu tento web :)