Moje každodenní srandy a šprýmy

 Včera jsem si tak přemýšlela a jak jsem tak přemýšlela, udělala jsem si jeden test talentu, abych se zase utvrdila v tom, co vím. Tedy, na co se já jako introvertní asociál hodím, jakou práci bych mohla dělat od jaké bych měla utíkat mílovými kroky. Vyšlo mi překvapivě, že jsem architekt. Jasně, nejdřív u mě začala vítězit panika nad nadšením. "To jako jediná možnost, jak se někde uplatnit a být tam happy jak dva grepy je, že se mám stát architektkou? Já? Já která nemá absolutně smysl pro vkus a klidně si vezme modré brýle na zelené oči? Já, která, když chce vypadat šik, tak radši zůstane doma?" Všechno špatně. U architekta dále web psal, že jsem jedním z nejvzácnějších a strategicky nejschopnějších osobnostních typů - ihned jsem vyrostla o 15 centimetrů do výšky. Já jsem nejvzácnější? To si toho ještě nikdo nevšiml? To si to musím číst na webu? Hned za touto větou je samozřejmě i uvedeno, že jsou architekti na vrcholu osami a že jim osamocení jde fakt dobře. Bingo. To by mi

 Je to pocit? Je to touha? Je to přání? Je to vědění? Co je to víra?  Co se děje v člověku, který věří? Může věřit v něco vně, může věřit v sebe nebo něco hluboko uvnitř? Co to je ta víra? Maže se na chleba? Je to vrozené? Věřit? Zachrání tě víra? Spasí tě víra? Co znamená, že tě víra má spasit? Má tě zachránit? Ale před čím tě má víra zachránit? Před sebou? Před něčím, co sis sám přitáhl? Před něčím, co máš prožít? Nebo před tím, co prožít nemáš? Když to prožít nemáš, proč bys měl před tím být chráněn? Jsem víra, jsem Bůh, jsem božská částice v zrnku hrachu, říká Laoc´ - jsem cesta, jsem Bůh a jsem co jsem.  Pokud nevíš, miluj, pokud nevíš, miluj Boha, miluj sebe, věř ve víru - říká Ruiz.  Co je to ta víra? Je to dodávání si sebevědomí, sebehodnoty, zodpovědnosti, sebeuvědomí svých silných stránek? Co je to ta víra, když ji každý má a viděl-li ji - jak vypadala? Jak ta víra vypadá? Má nějakou podobu? Když položíme ruce do kajícného gesta, vyvolá to v nás víru?  Můžeme vidět, že někteř

 Tento vnitřní rozhovor, sebekoučování nebo prostě pokec se sebou se ubírá směrem talentu a flow, kterou hledám celý život - dobře, celý život ne, do zhruba pěti let mi to bylo úplně jedno. Moje případová studie je prakticky velmi jednoduchá: - končím prác i, ve které jsem byla kolem 4 a půl roku - nechci práci , která nebude mnou - chci práci , která mě bude bavit, naplňovat, bude různorodá, budu stále svým šéfem Zhruba tedy vím, co nechci - opravdu opravdu v širším slova smyslu zhruba. Není to nic konkrétního. Práce? 1. Co tě baví? - je toho spousta, co mě baví, baví mě psát, baví mě se dívat na televizi, baví mě chodit do kina, baví mě mluvit k lidem, baví mě studovat, baví mě rétorika a filozofie 2. Jak by mohla vypadat práce, která tě bude bavit? - měla bych v ní mít prostor pro svůj osobní život, dovedu si představit, že práce je v souladu s mým životem, není to nic, co musím oddělovat tlustou čárou, je to činnost, která je mnou a já jsem tou činností, ta činnost mi jde sa

 Poslední dobou se často ptám sama sebe, co chci, co potřebuju, kam si přeji jít a co potřebuje moje tělo, duše a tak podobně. Je fajn občas taky poslouchat sama sebe a svoje vlastní volání než to, co se děje okolo. A řekla jsem si, což si takhle udělat příspěvek o pokecu se sebou, který vedu v případech, kdy například jdu na pohovor a potřebuji se uvolnit, být sama sebou, vystupovat přirozeně a zároveň se snažit udělat alespoň trochu dobrý dojem :) A jak to tedy dělám - instructions here: 1. Ukotvení a koncentrace: Sednu si na židli, vypnu telefon, vypnu notebook, zavřu oči, zklidním mysl a zaměřím svou pozornost na svůj dech.  Vnímám, jak studeny vzduch vstupuje do mého těla a teplý vystupuje ven. Myšlenky jsou klidné a plují, nevěnuji myšlenkám pozornost, nesoudím je, nebojuji s nimi, neodporuji ji, jen je nechám projít hlavou .  Když dýchám, v duchu si při nádechu říkám: nadechuji potřebné a při výdechu: vydechuji nepotřebné . Záměrně se vyhýbám slovům jako dobré, špatné, raději

 Určitě tady nebudu přepisovat text tý písně, na kterou právě myslíte. Je to o mých pocitech, který mám skoro pořád a který mi někdy fakt nedají spát. Je to prostě takovej pocit, ne jako bodnutí nože, je to zkrátka takovej pocit, že se něco velkýho v mým životě blíží. Jasně - něco velkýho se blíží, protože jsem dala v únoru výpověď, takže se blíží doběh výpovědní doby, ale nemyslím jen toho, zkrátka cítím, že udělám nebo vymyslím, vytvořím něco velkýho. Něco, co bude velký samo o sobě - ne, není to výsledek úsilí na místě, kam i císař chodí sám, tohle nemyslím - myslím tím zkrátka NĚCO - něco, čemu jsem zatím nedala jméno, něco, co je ve mně celý život a možná i něco, k čemu jsem nevědomky předurčená, nemůže to "něco" nikdy nikdo udělat za mě, musím to udělat já, jen hledám i když tuším, co by to něco mohlo být. Miluju tuhle filozofii o něčem - i když se to může zdát hodně abstraktní, tak mi to dává nějakej takovej pocit síly, pocit, že můj čas je tady, že všechno, co dělám,

 Když jsem byla na Karlovce, měla jsem v rámci jednoho předmětu napsat fejeton na téma filantropie v běžném životě - možná to zadání neznělo přesně takhle, ale takhle si ho pamatuju. Samozřejmě jsme u zadání měli celkem dopodrobna popsáno, co je fejeton a co není a tak dále. "Neuč orla lítat" - myslela jsem si, když jsem zadání četla. Je asi jasný, že jsem dostala za fejeton celkem fajn uznání a vylepili to na nástěnku, kde si to mohl každý přečíst ještě měsíc. No a tady to je: Na střeše Z modrého nebe začalo pršet nebo lépe řečeno, začala padat voda nebo ještě lépe, začaly padat na lidi, domy, zvířata, pole, silnice liány vody. Řidiči aut a vlastně i samotná auta, která zachytila tu informaci, že prší (leje) začala rychle pomocí stěračů stírat déšť, který dopadal na přední a zadní sklo. Déšť byl ale tak silný, že i když stěrače stíraly jako o závod, řidič se cítil jako na podmořské křižovatce. Jen potkat Krakena. Takto jsem pozorovala auta a pobíhající lidi a zvířata asi 2 h