Když jsem byla na Karlovce, měla jsem v rámci jednoho předmětu napsat fejeton na téma filantropie v běžném životě - možná to zadání neznělo přesně takhle, ale takhle si ho pamatuju. Samozřejmě jsme u zadání měli celkem dopodrobna popsáno, co je fejeton a co není a tak dále. "Neuč orla lítat" - myslela jsem si, když jsem zadání četla. Je asi jasný, že jsem dostala za fejeton celkem fajn uznání a vylepili to na nástěnku, kde si to mohl každý přečíst ještě měsíc. No a tady to je:
Na střeše
Z modrého
nebe začalo pršet nebo lépe řečeno, začala padat voda nebo ještě lépe, začaly
padat na lidi, domy, zvířata, pole, silnice liány vody. Řidiči aut a vlastně i
samotná auta, která zachytila tu informaci, že prší (leje) začala rychle pomocí
stěračů stírat déšť, který dopadal na přední a zadní sklo. Déšť byl ale tak
silný, že i když stěrače stíraly jako o závod, řidič se cítil jako na podmořské
křižovatce. Jen potkat Krakena.
Takto jsem
pozorovala auta a pobíhající lidi a zvířata asi 2 hodiny, pila jsem u toho kávu
a dívala se na nějaký nezáživný film, vlastně už ani netuším na jaký. Slyším
bouchnutí dveří a vidím, že přišla domů máma a je celá promočená, řasenku má
rozmazanou, že nevím, jestli jde z nějaké brigády z cirkusu, o které
se mi zapomněla zmínit nebo jen proběhla pod Niagarským vodopádem se
slunečníkem. Nejspíš ale jen zmokla,
když šla ze školy, protože pracuje jako učitelka.
„Prší tam
ještě?“ zeptala jsem se na kost promočené mámy, která ze sebe na chodbě svlékala
studené oblečení. „Tuto otázku myslíš vážně?“ odvětila mi v předklonu přes
mokré vlasy máma. Trochu jsem se usmála, samozřejmě, že jsem to myslela ze
srandy nebo spíš jako nevinné rýpnutí. Většinou se přece suchý směje mokrému,
chytrý hloupému, hezký ošklivému a tak dále.
Nechala jsem
mámu svému osudu a zase se podívala z okna. Venku bylo boží dopuštění,
protrhla se přehrada, která neunesla tolik vody. Ozvala se siréna. „Dnes není
první středa v měsíci a není ani poledne“ řekla jsem si sama pro sebe.
Všude kolem domu byla voda nebo lépe řečeno, všude kolem domu protékala řeka
Nisa, která se odchýlila od svého původního toku. Řeka měla neuvěřitelnou
rychlost. Hasiči začali evakuovat lidi z domů. S mámou jsme se
připravily na evakuaci. Vlastně jsme si jen oblékly teplé a máma suché oblečení
a pár věcí naházely do tašek.
„Skočte dolů,
mladá paní, já vás chytím“ volal na mámu hasičský svalovec s opálenou
pletí a zuby bílými jako perličky. Využila jsem strachu své mámy, která se bála
skočit a rychle jsem se šla do koupelny ještě poupravit. Co když s tímto
hasičem najdu konečně svoje štěstí. Budeme mít malé hasiče nebo hasičky a ..
přemýšlení se mi zastavilo, když jsem z okna koupelny zahlédla střechu
protějšího domu, kde bydlel jeden nepříjemný pán se svým jednookým psem. Na střeše
tohoto domu byl ten pes. Zbystřela jsem a utíkala k oknu, kde mě měl můj
princ v přestrojení hasiče zachránit. „Je tam pes!“ Křičela jsem na
hasiče, který naznačoval, že je připraven mě chytit. „Co říkáte?“ Volal na mě
zpátky hasič. „Říkám, že na protějším domě je pes! Musíte ho sundat nebo se
utopí nebo zabije, až skočí dolů z té střechy!“ „Slečno, neblázněte, víte,
kolik je tu lidí? A my máme jít zachraňovat nějakýho psa? Skočte a nevymýšlejte
hlouposti.“
Couvla jsem pár
kroků a rozběhla se, běhám docela pomalu, takže to byl takový ten běh, kdy si
všichni myslí, že ještě jdete. A skočila jsem do vody vedle korby hasičského
auta. Nad hlavou jsem slyšela houkat sirénu, která mě chtěla přivést
k rozumu i mého skoro bývalého skoro přítele, který na mě křičel něco o
vodě. Byla jsem v ledové vodě, která měla neskutečnou sílu, do nohou a
rukou mi neustále něco naráželo, někdy kus dřeva, kus plotu, mrtvá slepice,
zkrátka bylo toho spousty. Já ale měla jediný cíl, dát tomu slepému, odporně
smradlavému a ošklivému psíkovi šanci na život. Konečně jsem doplavala nebo se
spíš nechala donést k jejich místu, kde býval bývával plot, tam jsem se
zachytila za keřík a dostala se tak blíž k domku. Byla jsem uvnitř. Všude
byla voda a všude kolem mě plavaly hrnce, poklice, oblečení i jídelní židle,
časopisy. Zkrátka všechno. Na konci místnosti jsem zahlédla schodiště, sice
bylo z poloviny pod vodou, ale pořád to bylo schodiště. Dostala jsem na
něj a vyšla do druhého patra, tam bylo sucho, ale já nepřišla zkoumat suchost
prostředí, přišla jsem zachránit jednookého psa. Našla jsem konečně žebřík u
komína a vylezla po něm. Otevřela jsem poklop, který jako jediný mě dělil od
mého cíle a z posledních sil otevřela. Vyklonila jsem hlavu a uviděla toho
chudáka, jak běhá sem a tam a kňučí. „Pse, pojď sem!“ zakřičela jsem na něj.
Jelikož jsem nevěděla, jak se jmenuje a bylo mi hloupé se v tuto chvíli
ptát, rozhodla jsem se, oslovovat ho Pes. Pes byl nejspíš i hluchý, protože
pořád stejně zmateně pobíhal.
Po chvíli
strpení mě zaregistroval jedním okem a zřejmě se lekl a skočil ze střechy na
svou boudu, která byla dostatečně vysoko a nebyla ještě pod vodou. Odtud vylezl
na vejtřasku, která byla v doskoku. Oddychla jsem si a pomyslela jsem si,
jak nejsem dobrá, že jsem šla dobrovolně a s nasazením života zachránit
psa, který mě tam sice nechal a vůbec mě nepotřeboval, ale za ten pocit to
stálo. Zavřela jsme poklop a slezla po žebříku na zem. Když jsem došlápla, byla
jsem po kolena ve vodě. Hladina Nisy ještě stoupla a voda se dostala až do
druhého patra, schodiště bylo zcela pod vodou. Nezbylo mi nic jiného než vylézt
na tu prokletou střechu a mávat na mého prince z hasičských poměrů, aby mě
přišel zachránit. Připadala jsem si trochu hloupě, protože to vypadalo, že když
hasič nechtěl lézt na tu střechu pro psa, tak tam poleze pro mě. Zkrátka, zase
bylo po mém, ale ruku na srdce, opravdu mi to za to stálo? A kde je vlastně
zase ten pes?
Komentáře
Okomentovat