Přeskočit na hlavní obsah

Asi takovej pocit

 Určitě tady nebudu přepisovat text tý písně, na kterou právě myslíte. Je to o mých pocitech, který mám skoro pořád a který mi někdy fakt nedají spát.

Je to prostě takovej pocit, ne jako bodnutí nože, je to zkrátka takovej pocit, že se něco velkýho v mým životě blíží. Jasně - něco velkýho se blíží, protože jsem dala v únoru výpověď, takže se blíží doběh výpovědní doby, ale nemyslím jen toho, zkrátka cítím, že udělám nebo vymyslím, vytvořím něco velkýho. Něco, co bude velký samo o sobě - ne, není to výsledek úsilí na místě, kam i císař chodí sám, tohle nemyslím - myslím tím zkrátka NĚCO - něco, čemu jsem zatím nedala jméno, něco, co je ve mně celý život a možná i něco, k čemu jsem nevědomky předurčená, nemůže to "něco" nikdy nikdo udělat za mě, musím to udělat já, jen hledám i když tuším, co by to něco mohlo být. Miluju tuhle filozofii o něčem - i když se to může zdát hodně abstraktní, tak mi to dává nějakej takovej pocit síly, pocit, že můj čas je tady, že všechno, co dělám, dělám proto, že to je prostě správný a že já nemám tady na tom světě jen přežít, já to tady mám prožít - ale po svém. Ne na diskotékách, ne v přeplněnejch barech, ne jako jedna z mnoha, ale jak má nebo měl můj dobrý přítel uvedeno na stránkách: nejsem jeden z mnoha jsem jeden jediný ze všech (možná jsem to  napsala blbě, ale nějaký to gró tam je).

Teď na pohovorech to objevování něčeho cítím snad nejvíc, kdy jsem cítila. Vůbec žádná práce mě nenadchne, lidi na pohovorech na mě působí dost neupřímně, někdy až toxicky a vyhořele, někdy jdeš na pohovor a odcházíš s tím, že ti právě byla nabídnuta práce, která má jen negativa a ne pozitiva. Někdy prostě cítíš, že tohle není pro tebe, že tohle by měl dělat někdo, koho to bude naplňovat. Nehledám nějakou velkou výzvu, abych si mohla říct, sama sebe jsem překonala, hledám něco, kde budu moc být sama sebou, kde nebudu dělat nic, co by bylo proti mně. Zase mě napadá, že to najdu jenom v podnikání. 

Někdy přemýšlím o tom slově podnikání, jak vzniklo a proč ho nemám tak ráda, proč je pro mě konotačně tak divný? Proč ve mně nevzbuzuje žádnou slast, ale spíš strast? Nevím, ale to slovo podnikání, podnikatelka se mi prostě nelíbí, z nějakýho důvodu, který teď nevím. 

Tak já si jdu zas přemýšlet ✌

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vlezla jsem mu do telefonu

 V práci jsme se bavily s kolegyněmi na téma přítel vs. jeho telefon, jeho sms, jeho komunikace napříč světem zábavy atd. Co mě celkem překvapilo bylo, že všechny kolegyně, se kterými jsem se o tom bavila mi řekly, že by bez váhání příteli vlezly do telefonu a přečetly si s jakýma holubičkama si píše. 👥 Už mi ale holky nedokázaly odpovědět na to, co čekají, že tam objeví. Každej člověk si píše s dalšími lidmi, píše si s nimi cokoliv, co chce a proč? Protože velmi jednoduše řečeno - může.  Pokud se holka, kluk, manžel, manželka podívá svýmu druhu do telefonu, co si jako myslí, že tam najde? Myslí si, že o ní/něm kluk/holka v každý sms básní, jako o nejlepším, co ho/ji potkalo?  Vy to děláte? Píšete s kamarádkama, jak je váš přítel úžasnej? Píšete to v každý zprávě? Když vám náhodou napíše nějaký ctitel, napíšete mu v první větě, že máte úžasného partnera a nechcete si s nikým jiným za žádnou cenu psát? 😂 Karty na stůl, já jsem taky do zpráv svýmu příteli vlezla, bylo to na začátku n

Firemní akce pod psa

Firemní akce pro náturu introverta nejsou nic, co by potřeboval k životu. Já jako čistý a zarytý býčí introvert o tom vím své. 👻 Na každé akci, kterou absolvuji počítám vteřiny až se budu moct vypařit a být někde sama. Jedině sama naberu zase sílu a energii. Větší společnost mi energii vezme a já se tam dusím. Bohužel nežiju v jednoduchém světě, kde by se lidi respektovali a tak často, hlavně v práci slyším kecy typu: "Bude se ti to moc líbit. Pojď." 😂😂😂 "Když se uvolníš, bude se ti tam moc líbit." "Tancovat musíš." "Bavit se musíš!!!" 😂😂😂😂 Ihned po vyřčení těchto slov se mi na tu akci chce daleko méně než předtím. Bohužel holt jednou dělám práci, která krapet sdružování vyžaduje a tak to  jednou za čas přežiju. Někam do kouta si sednu a poslouchám bezduchý tlachání. Snažím se nesoudit, nic neříkat, nezasahovat, nechci se ani rozčílit a nechci nikoho urazit. Tak radši neříkám nic.  A jak tak sedím a neříkám nic, lidi mají představu, že st

Co dál?

 Nějakou dobu jsem sem nenapsala doslova ani tečku a dost mě to štve. Psaní mě fakt ba. 👍 A tak - světe div se, jsem se rozhodla, že zase napíšu příspěvek, bude to takový shrnutí hlavních změn , který se za dobu mý odmlky staly a třeba i nějaká sranda. 😂😂😂 První, celkem podstatný je, že jsem změnila práci . Jelikož si nejsem vůbec jistá, jestli se mi chce říkat, kde jsem pracovala, tak to napřímo nenapíšu. Byl to jeden obrovský, strašně ošklivý barák na celkem pěkným místě na Letný. Byla jsem tam asi 3 nebo 4 měsíce a bylo to úmorný, strašný, umírající, ubíjející a frustrující. Každý den jsem tam šla s tím, že tam zapustím kořeny, že nedělám absolutně nic a že pracuju někde, kde to nemá hlavu ani patu. 👎👎 Tohle dost dobře dlouhodobě nešlo a proto jsem se rozhodla, že odejdu. Je jedno, jestli za lepším nebo za horším, prostě odejdu. Ozvalo se pár firem, u jedný jsem to dotáhla do konce a  jsem tam. Jestli si mě tam nechají nebo ne, to je ve hvězdách, ale byla bych za to opravdu r