Přeskočit na hlavní obsah

Víra aneb Jája filozofem

 Je to pocit? Je to touha? Je to přání? Je to vědění? Co je to víra? 

Co se děje v člověku, který věří? Může věřit v něco vně, může věřit v sebe nebo něco hluboko uvnitř?

Co to je ta víra? Maže se na chleba? Je to vrozené? Věřit? Zachrání tě víra? Spasí tě víra? Co znamená, že tě víra má spasit? Má tě zachránit? Ale před čím tě má víra zachránit? Před sebou? Před něčím, co sis sám přitáhl? Před něčím, co máš prožít? Nebo před tím, co prožít nemáš? Když to prožít nemáš, proč bys měl před tím být chráněn?

Jsem víra, jsem Bůh, jsem božská částice v zrnku hrachu, říká Laoc´ - jsem cesta, jsem Bůh a jsem co jsem. 

Pokud nevíš, miluj, pokud nevíš, miluj Boha, miluj sebe, věř ve víru - říká Ruiz. 

Co je to ta víra? Je to dodávání si sebevědomí, sebehodnoty, zodpovědnosti, sebeuvědomí svých silných stránek? Co je to ta víra, když ji každý má a viděl-li ji - jak vypadala? Jak ta víra vypadá? Má nějakou podobu? Když položíme ruce do kajícného gesta, vyvolá to v nás víru? 

Můžeme vidět, že někteří lidé drží křížek a modlí se, věří, posílají svou motlitbu k Bohu, dívají se skrz zavřené oči do sebe, nebo zvednou své oči nahoru. Tam nahoře je taky Bůh? Tak za zavřenýma očima je víra? Když držím křížek, mám víru? Když křížek nemám, nemám víru? 

Proč se tomu říká víra? Je i vírou to, že člověk si je jist, že o něj bude postaráno a vše dobře dopadne? 

Je víra i to, když člověk obrací svou víru ve vyšší princip?

Věřící lidé mají víru a ateisté ne? Pokud ateista jde do kostela, stane se z něj věřící? Má ten barák takovou moc? Udělá z bezvěrce věřícího? Je důležité projevovat víru, ať už je to cokoliv jen na určitém místě, v určitý čas a v určité náladě? Nebo můžu věřit kdykoliv, kdekoliv a v cokoliv chci. 

Týká se víra jen lidí? Nebo je ten rozsah širší? Týká se všech bytostí? Co je to bytost? Je to bytí? Je odrazem toho, co dýchá? Co žije? A co se bere jako život? 

Co je to život? Můžeme mluvit o životě jako takovém na planetě Zemi nebo životě jednotlivce. Můžeme taky mluvit o životě rodiny. Každý člen jedné rodiny má svůj vlastní život, pak život té dané rodiny nebo je to naopak? Když uvažujeme o životě jednotlivce a užším slova smyslu se ubereme jen na člověka - kdy začíná život? S prvním nádechem? S narozením? Nebo početím? Nebo daleko dřív? Už tehdy, kdy se člověk jako spermie ocitne u muže ve varlatech? Už tam je život? 

Věří spermie v to, že budou moci oplodnit vajíčko a narodit se? Myslí spermie? Je ve spermii genetická informace? Může si žena vírou přitáhnou tu nejvhodnější spermii pro svoje vajíčko? Kolik neznámých je potřeba naplnit, aby vznikl život?

Je to víra nebo je to život, co je důležité? Je život důležitý pro víru? Je víra důležitá pro život?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vlezla jsem mu do telefonu

 V práci jsme se bavily s kolegyněmi na téma přítel vs. jeho telefon, jeho sms, jeho komunikace napříč světem zábavy atd. Co mě celkem překvapilo bylo, že všechny kolegyně, se kterými jsem se o tom bavila mi řekly, že by bez váhání příteli vlezly do telefonu a přečetly si s jakýma holubičkama si píše. 👥 Už mi ale holky nedokázaly odpovědět na to, co čekají, že tam objeví. Každej člověk si píše s dalšími lidmi, píše si s nimi cokoliv, co chce a proč? Protože velmi jednoduše řečeno - může.  Pokud se holka, kluk, manžel, manželka podívá svýmu druhu do telefonu, co si jako myslí, že tam najde? Myslí si, že o ní/něm kluk/holka v každý sms básní, jako o nejlepším, co ho/ji potkalo?  Vy to děláte? Píšete s kamarádkama, jak je váš přítel úžasnej? Píšete to v každý zprávě? Když vám náhodou napíše nějaký ctitel, napíšete mu v první větě, že máte úžasného partnera a nechcete si s nikým jiným za žádnou cenu psát? 😂 Karty na stůl, já jsem taky do zpráv svýmu příteli vlezla, bylo to na začátku n

Firemní akce pod psa

Firemní akce pro náturu introverta nejsou nic, co by potřeboval k životu. Já jako čistý a zarytý býčí introvert o tom vím své. 👻 Na každé akci, kterou absolvuji počítám vteřiny až se budu moct vypařit a být někde sama. Jedině sama naberu zase sílu a energii. Větší společnost mi energii vezme a já se tam dusím. Bohužel nežiju v jednoduchém světě, kde by se lidi respektovali a tak často, hlavně v práci slyším kecy typu: "Bude se ti to moc líbit. Pojď." 😂😂😂 "Když se uvolníš, bude se ti tam moc líbit." "Tancovat musíš." "Bavit se musíš!!!" 😂😂😂😂 Ihned po vyřčení těchto slov se mi na tu akci chce daleko méně než předtím. Bohužel holt jednou dělám práci, která krapet sdružování vyžaduje a tak to  jednou za čas přežiju. Někam do kouta si sednu a poslouchám bezduchý tlachání. Snažím se nesoudit, nic neříkat, nezasahovat, nechci se ani rozčílit a nechci nikoho urazit. Tak radši neříkám nic.  A jak tak sedím a neříkám nic, lidi mají představu, že st

Co dál?

 Nějakou dobu jsem sem nenapsala doslova ani tečku a dost mě to štve. Psaní mě fakt ba. 👍 A tak - světe div se, jsem se rozhodla, že zase napíšu příspěvek, bude to takový shrnutí hlavních změn , který se za dobu mý odmlky staly a třeba i nějaká sranda. 😂😂😂 První, celkem podstatný je, že jsem změnila práci . Jelikož si nejsem vůbec jistá, jestli se mi chce říkat, kde jsem pracovala, tak to napřímo nenapíšu. Byl to jeden obrovský, strašně ošklivý barák na celkem pěkným místě na Letný. Byla jsem tam asi 3 nebo 4 měsíce a bylo to úmorný, strašný, umírající, ubíjející a frustrující. Každý den jsem tam šla s tím, že tam zapustím kořeny, že nedělám absolutně nic a že pracuju někde, kde to nemá hlavu ani patu. 👎👎 Tohle dost dobře dlouhodobě nešlo a proto jsem se rozhodla, že odejdu. Je jedno, jestli za lepším nebo za horším, prostě odejdu. Ozvalo se pár firem, u jedný jsem to dotáhla do konce a  jsem tam. Jestli si mě tam nechají nebo ne, to je ve hvězdách, ale byla bych za to opravdu r