Asi všichni známe větu z dětství: "Jdi do pokoje a vrať se, až budeš normální." Celkem dobře tuto větu rozebral Dušek v představení 4 dohody od Ruize, kde celkem sofistikovaně popisuje, co dítě po vyřčení této věty v pokojíčku a dělá a jak čeká, až bude skutečně normální, aby se mohlo vrátit zpět do obýváku 😁
a ono nic. Žádná změna, nic se neděje, tak čeká a čeká a čeká až do dnes. Nic se nestalo, pořád není normální. O abstrakci slova normální se bavit nebudu, protože mě to vysiluje a při pondělku se fakt nechci vysílit nad tam blbým slovem. 😈😁
Proč se tady hrabu v tý jedný větě? Jednoduchý důvod. Protože jedna paní při výběrovým řízení, kterému jsem byla účastna v bývalý práci tuto větu povýšila do zcela jiných obzorů a jak to bylo? No asi takhle:
Paní (říkejme jí Droběna) Droběnu přivedla personalistka do zasedací místností, kde probíhalo výběrko. Představila nás jako komisi a pak nám představila paní Droběnu.
Co bylo dost nepříjemný bylo, že paní Droběna podala ruku typu mokrý hadr. Fuj to byl hnus. Chtělo se mi zvracet, což se mi moc často neděje.
Jelikož paní Droběna byla velmi drobná a venku bylo počasí spíše teplejší, příliš nevoněla. Chápu, že někdo má agresivní pot a nejde s vůní, kterou sálá, nic moc udělat, bohužel mně to nedělá dobře. Je samozřejmě možný, že i já jsem někdy někomu smrděla jako zpocená prdel a teď by to byla i celkem karma. Takže jsem se na to snažila nemyslet, ani jsem se záměrně neoddalovala od Droběny, ani jsem si cíleně nečichala k čerstvě navoněnému zápěstí. Zkrátka jsem byla (jak říkají na všech kurzech: profesionál).
Aby čtenář pochopil, je potřeba malinko přiblížit, na jakou pozici se Droběna hlásila. Nešlo o právnickou pozici, šlo o administrativu a jakousi pomoc místnímu právnímu oddělení, zkrátka něco napsat, občas vzít telefon a neříkat nesmysle, občas něco někam odeslat, občas se podílet na nějakým virtuálním úklidu a podobně. Na tuhle pozici je potřeba jenom střední škola a aspoň 3 letá praxe v administrativě. Paní to splňovala. Dokonce měla praxi i přímo z toho oboru, kterým se zabývalo moje oddělení. Takže plusový body.
Ale - pak jsem přišla na řadu já se svými otázkami:
Já: Paní Droběno, jak přesně vedete rozhovor s problematickým klientem? Tedy s klientem, který je vulgární, používá invektiva a dokola opakuje nesplnitelné představy o řešení jeho situace?
Droběna: Měli jsme povoleno takový hovor ukončit.
(Pro kontext - taková možnost v minulé práci nebyla a bylo to podle mě dobře. jenom na těchto klientech se člověk naučil být skutečně asertivní)
Já: Tuto možnost zde nemáme a zavádět ji nebudeme. Každého klienta vyslechneme, poskytneme mu možnosti řešení jeho situace, předáme kontakty na různé instituce, které by mu mohly pomoci. Hovor však bez dalšího neukončujeme. Chápu to správně, že jste klientovi bez rozloučení položila telefon?
Droběna: Ne, to jsem neřekla. Většinou jsem klientovi řekla, ať zavolá, až bude normální. A položila jsem to.
Já: Děkuji. Nemám více otázek. 😂😂😂😂😂😂😂😂😂
Po její poslední větě jsem se málem počůrala. Bylo fakt těžký udržet smích nebo nemít nějakou dost pitomou poznámku. Ale jsem přece ten profík ne? A tak jsem se udržela a vybuchla jsem až v momentě, kdy se za Droběnou zavřely dveře. 😀😀😀😀
Tuhle větu - ZAVOLEJ, AŽ BUDEŠ NORMÁLNÍ jsme s kámoškama použily jako název naší chatovací skupiny na WhatsApp a já jsem jí začala používat kdykoliv během pokeců s kámama.
Ptáte-li se, zda-li paní Droběna u pohovoru uspěla, tak ne, neuspěla. Nebylo to ani díky tomu, co říkala, to by se odnaučit dalo, kdyby měla trochu snahy, zapracovaly bychom i na jiných věcech, ale ta ruka, alias pochcaný hadr, bohužel rozhodla.
Droběno! Ať se ti někde daří a doufám, že spolu nikdy nebudeme telefonovat. Pravděpodobně bys mi řekla, ať zavolám, až budu normální 😂😂😂😂😂
Komentáře
Okomentovat