Moje každodenní srandy a šprýmy

Většina víme o válečným stavu, který ve světě teď probíhá a který mám skoro za humny. Rozvádět to nechci, nebudu. Zatím pracuji na Letné v jednom ministerstvu a před tzv. kachličkárnou - ano, takhle hezky se přezdívá budově, kde hákuju, máme velký letenský park, dostanete se jím na Malou Stranu, k Pražskému hradu, na Anděl, na Karlák - zkrátka a dobře, všechny cesty vedou Letenskou plání. Na této pláni se po dobu mého krátkého působení ukazuje ještě jeden úkaz a to jsou nocležníci pod stromy. Tito nocležníci však nejsou bezdomovci, kteří si osídlili chráněné stromy, jsou to lidé s kufry, spacáky, dětmi. Jsou to lidi, kteří pravděpodobně utíkají před válkou a nemají nejspíš jinou možnost, pravděpodobně z kapacitních důvodů, kde jinde by se usídlili. Je teplo a tak se usalašili před kachličkárnou v letenském parku pod chráněnými stromy. Jednoho letního dne bylo okolo kachličkárny čertí dopuštění. Všude byly ohromný auta, konvoje, auta s plošinou. Tyto stroje přivezli tanky, které se poda

 Je strašně fajn, že tenhle blog čte hodně lidí. Popravdě jsem fakt netušila, že si najde za relativně krátkou dobu tolik čtenářů. Moc si vás vážím a díky. :) Občas se mi sem tam někdo zeptá, jak to dopadlo s noťasem, o kterém jsem nedávno psala příspěvek. Aktuálně se má věc tak, že noťas - světe div se - už mám. 👍👍👀 A ani jsem ho vlastně vybírat nemusela. Jak někteří víte, měla jsem v květnu narozeniny a nebyly to ledajaké narozeniny (i když někdo si jich skoro ani nevšiml a skoro nic mi k nim nedal 😂 - peklo na Tebe). Měla jsem 30 úúú ááá. Většina lidí mi můj věk nevěří, takže si to, že je mi 30 ani nestačím brát. Někdo mi zase řekne, že vypadám na víc než 30. Na tyhle lidi mají v pekle doufám zvláštní kotel, aby nepřišli do kontaktu s jinými normálnějšími lidi. 💚 Noťas jsem překvapivě dostala od bývalého přítele a bylo to celkem překvapivé. Když jsem slavila ten den, volal mi z Nepálu a popřál mi k narozeninám. Byla jsem fakt hodně překvapená, protože bych od něj tak pěkný přán

 Děsivý. Nedělní zážitek se na nějakou dobu zapíše mezi mé nej zážitky, který jsem za svůj život (zatím) prožila. Měla jsem jet do jiný země a ujet najednou přes 500 kilometrů. Jelikož mám starý křáp, měla jsem jet relativně novějším autem, automatem, skoro funglofka... Tak teda jo, dala jsem se na cestu, po cestě jsem ještě vyhodila mamku na Čerňáku. Na Čerňáku se začalo auto chovat divně. Na křižovatce to chcíplo, nešlo s tím jet a musela jsem znovu auto nastartovat. Už tam se objevili první troubiči, ukazovači různých gest rukou a podobně. Ale rozjelo se to. Jelikož jsem byla v nervu z toho, že mi "nový" auto chcíplo na křižovatce, najela jsem omylem do protisměru. Potkala jsem jenom dva ukazovače fakáčů a hned, jak to šlo se utočila.  Řekněme si to upřímně, opravdu jsme se necítila na to jet v tuhle chvíli 500 kiláků, ale dala jsem se na cestu. Jak by řekl Charles Bukowski: Život je pro lidi, co se neposerou.... Takže jsem prostě jela. Na tříproudé silnici nad Ikeou na Če

 Podcast je něco, co můžete poslouchat, aniž byste museli poslouchat reklamy v rádiu nebo si žrát data přehráváním na YouTube.  Dnešek úspěšně trávím v pelechu kvůli nějakému morybundu, který mě potkal a tak jsem šmátrala po Spotify, až jsem vyšmátrala jeden celkem zajímavý a edukační podcast. Jediný, co mi celkem vadí je název, jakým se tyhle dvě holčiny označujou všude možně a jak bych je tady měla označit i já. Původně jsem jejich název chtěla dát do názvu tohoto příspěvku, ale nechci, aby mi Blogger.com dal bam, takže to zakomponuju až sem. Holky, který podcasty natáčí si totiž říkají: "Vyhonit ďábla" a dokonce napsaly i knihu, která má na můj vkus dost netradiční přebal a název je jak jinak než: "Jak vyhonit ďábla". Nevím, proč si zvolily holky zrovna takový název, ani kolik toho před tím vypily, ale je to na světě. A má to nebývalý úspěch. Proč? Protože děvčata nahrávají podcasty a píší knížky o sexu, o intimnostech, o tabu, o chorobách, o obřízce, o velikoste