Přeskočit na hlavní obsah

Běsnící dav, odtah auta, cesta tam a zase zpátky

 Děsivý.

Nedělní zážitek se na nějakou dobu zapíše mezi mé nej zážitky, který jsem za svůj život (zatím) prožila.

Měla jsem jet do jiný země a ujet najednou přes 500 kilometrů. Jelikož mám starý křáp, měla jsem jet relativně novějším autem, automatem, skoro funglofka...

Tak teda jo, dala jsem se na cestu, po cestě jsem ještě vyhodila mamku na Čerňáku. Na Čerňáku se začalo auto chovat divně. Na křižovatce to chcíplo, nešlo s tím jet a musela jsem znovu auto nastartovat. Už tam se objevili první troubiči, ukazovači různých gest rukou a podobně. Ale rozjelo se to.

Jelikož jsem byla v nervu z toho, že mi "nový" auto chcíplo na křižovatce, najela jsem omylem do protisměru. Potkala jsem jenom dva ukazovače fakáčů a hned, jak to šlo se utočila. 

Řekněme si to upřímně, opravdu jsme se necítila na to jet v tuhle chvíli 500 kiláků, ale dala jsem se na cestu. Jak by řekl Charles Bukowski: Život je pro lidi, co se neposerou.... Takže jsem prostě jela.

Na tříproudé silnici nad Ikeou na Černým mostě auto chcíplo úplně. Pravděpodobně si umíte představit, co jsem prožívala na té silnici. Jak na mě troubili auta, kamiony, autobusy, motorky, možná i skateboardy. 

Volala jsem asistenční službu, která zajistila odtah. Pán z odtahovky je můj hrdina dne, protože zachoval naprosto dokonalý klid, i mě uklidnil a říkal, že tohle a věci horší vidí denně. Na troubící auta nereagoval a možná i díky němu jsem byla schopná zajet pro moje starý auto a dát se na cestu mým starým autem. 

Nikdy jsem neměla větší strach z toho, že nedojedu. Moje starý auto je rok výroby 2001, má najeto nespočet kilometrů, ale je v relativně dobrým stavu, páč se o něj celkem zodpovědně přes 4 roky starám. Má trochu koroze, ale nic hroznýho.

Cestu jsem překvapivě dala. Byla dlouhá, vysilující. Na cestě mě podporoval táta, který se čas od času zeptal, jak to jde a podobně. Měla jsem hřejivý pocit, že má o mě někdo obavu a že na mně někomu záleží. Věděla jsem, že to dám, hlavně kvůli němu a jeho zájmu. Tenhle pocit bych si chtěla dát do flakonky a používat jako parfém, protože mi to dodalo neuvěřitelnou dávku odvahy, síly a býčí zarputilosti.

Dala jsem to.

Cesta zpátky už nebyla v mé režii a popravdě, když jsem řídila já, cítila jsem se lépe. Alespoň pár prvních hodin.

Aby toho nebylo málo, šla jsem druhý den do práce, kde mi třeštila hlava a byla jsem jak zfackovaná. Celý den byl vlastně k ničemu a já pomalu nevnímala, co se děje okolo mně.

Je to ale zkušenost. Je to další zdolaná překážka v mým životě, je to pomyslný sáhnutí na dno.

Nestačím se sama divit, co všechno zvládnu.💛



Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vlezla jsem mu do telefonu

 V práci jsme se bavily s kolegyněmi na téma přítel vs. jeho telefon, jeho sms, jeho komunikace napříč světem zábavy atd. Co mě celkem překvapilo bylo, že všechny kolegyně, se kterými jsem se o tom bavila mi řekly, že by bez váhání příteli vlezly do telefonu a přečetly si s jakýma holubičkama si píše. 👥 Už mi ale holky nedokázaly odpovědět na to, co čekají, že tam objeví. Každej člověk si píše s dalšími lidmi, píše si s nimi cokoliv, co chce a proč? Protože velmi jednoduše řečeno - může.  Pokud se holka, kluk, manžel, manželka podívá svýmu druhu do telefonu, co si jako myslí, že tam najde? Myslí si, že o ní/něm kluk/holka v každý sms básní, jako o nejlepším, co ho/ji potkalo?  Vy to děláte? Píšete s kamarádkama, jak je váš přítel úžasnej? Píšete to v každý zprávě? Když vám náhodou napíše nějaký ctitel, napíšete mu v první větě, že máte úžasného partnera a nechcete si s nikým jiným za žádnou cenu psát? 😂 Karty na stůl, já jsem taky do zpráv svýmu příteli vlezla, bylo to na začátku n
Okomentovat
Další informace

Firemní akce pod psa

Firemní akce pro náturu introverta nejsou nic, co by potřeboval k životu. Já jako čistý a zarytý býčí introvert o tom vím své. 👻 Na každé akci, kterou absolvuji počítám vteřiny až se budu moct vypařit a být někde sama. Jedině sama naberu zase sílu a energii. Větší společnost mi energii vezme a já se tam dusím. Bohužel nežiju v jednoduchém světě, kde by se lidi respektovali a tak často, hlavně v práci slyším kecy typu: "Bude se ti to moc líbit. Pojď." 😂😂😂 "Když se uvolníš, bude se ti tam moc líbit." "Tancovat musíš." "Bavit se musíš!!!" 😂😂😂😂 Ihned po vyřčení těchto slov se mi na tu akci chce daleko méně než předtím. Bohužel holt jednou dělám práci, která krapet sdružování vyžaduje a tak to  jednou za čas přežiju. Někam do kouta si sednu a poslouchám bezduchý tlachání. Snažím se nesoudit, nic neříkat, nezasahovat, nechci se ani rozčílit a nechci nikoho urazit. Tak radši neříkám nic.  A jak tak sedím a neříkám nic, lidi mají představu, že st
Okomentovat
Další informace

Co dál?

 Nějakou dobu jsem sem nenapsala doslova ani tečku a dost mě to štve. Psaní mě fakt ba. 👍 A tak - světe div se, jsem se rozhodla, že zase napíšu příspěvek, bude to takový shrnutí hlavních změn , který se za dobu mý odmlky staly a třeba i nějaká sranda. 😂😂😂 První, celkem podstatný je, že jsem změnila práci . Jelikož si nejsem vůbec jistá, jestli se mi chce říkat, kde jsem pracovala, tak to napřímo nenapíšu. Byl to jeden obrovský, strašně ošklivý barák na celkem pěkným místě na Letný. Byla jsem tam asi 3 nebo 4 měsíce a bylo to úmorný, strašný, umírající, ubíjející a frustrující. Každý den jsem tam šla s tím, že tam zapustím kořeny, že nedělám absolutně nic a že pracuju někde, kde to nemá hlavu ani patu. 👎👎 Tohle dost dobře dlouhodobě nešlo a proto jsem se rozhodla, že odejdu. Je jedno, jestli za lepším nebo za horším, prostě odejdu. Ozvalo se pár firem, u jedný jsem to dotáhla do konce a  jsem tam. Jestli si mě tam nechají nebo ne, to je ve hvězdách, ale byla bych za to opravdu r
Okomentovat
Další informace