Zjistila jsem, že v sobotu se mi vdala kámoška :) Jo, na svatbě jsem jí nebyla, protože nejsme 5 let v kontaktu, ale světe, div se, furt jí označuju kámoška. Ihned po příspěvku se nad tím hodně zamyslím a zvážím to označení. Možná by bylo lepší jí označovat jako známá nebo jí přestat sledovat na Instagramu.
Většinou, když zjistím, že se někdo vdal nebo oženil, necítím nic. Ani radost, ani vztek, ani závist, prostě nic. Což je dost divný... tenhle stav trvá přesně do té doby, než se mě někdo zeptá na tu nádhernou do uší bijící otázku: " A kdy do toho praštíš ty?" No, kdyby byla řeč o tom, kdy do něčeho praštím, tak bych asi praštila už dávno, ale nechci si zlomit nehet. Skoro mi to nejde napsat a pořád dokola mažu to, co jsem napsala... takže Jano, už to napiš... Svatba mi nahání hrůzu, je mi z toho šoufl - ještě jednou, není mi blbě z cizích svateb, ale z představy, že bych se já měla vd... no prostě vd... víte co. Popravdě je mi z toho až dost nedobře v žaludku, takže tenhle příspěvek bude krátký, abych to ještě neodstonala.
Kde se to tak mohlo vzít? Heleďte, já vlastně nevím, nemyslím si, že bych takový postoj k svatbám měla pořád, spíš se to tak nějak vyvíjelo, až se to dovyvinulo a já zjistila, že bílý hadry, kytka na paži a spoustu nechtěných tradic prostě nechci. Další, po čem netoužím je vzdát se pro nic za nic svýho jména a přijmout nějakou druhou rodinu jako by byla moje vlastní. Klasik, který mě jenom trošku zná a nechce mě změnit ví, že jestli mi fakt něco nejde, tak přijmout něco jinýho než je to moje. Jednodušeji řečeno, fakt nepřijmu druhou jakous takous rodinu jen proto, že jejich synátor nebo dceruna mi navlíkne prsten a konečně budeme spolu.... ještě, že mám záchod tak blízko.
Nemyslím si, že bych byla feministka, nemyslím si ani, že bych na svatbě kohokoliv zažila nějaký katastrofální scénář, ale svatbu vlastní vědomě nechci. Proč se lidi berou? Co to má za význam? K čemu to je dobrý? Dá se to stihnou během pauzy na oběd - pozn. red. mám pauzu na oběd 30 minut - dá se to stihnout? Zatím jsem nepřišla na to, proč do toho lidi praští... fakt, nevim to. Ani jeden důvod mě nenapadá. Starší ročníky jistě namítnou - přece kvůli dětem.. hm aha, a to je udělá nesmrtelnými nebo to zajistí, že se jednou nestanou ubohými sirotky? Myslím, že ne.
A ta róba.. jestli tohle čte nějaká slečínka, tak ať přestane číst a dál si sní svůj sen o svatbě v bílém a s hadrem na hlavě, ale pro mě je to jak svěrací kazajka a ta prvoplánovost. Všechno bílý, na hlavě cosi divnýho, asi závoj nebo trnovou korunu nebo cosi to (mimo jiné jednou jsem byla na svatbě za svědka a skutečně mi trnovou korunu na hlavu narvali).
Nemyslím si, že by svatba cokoli spasila nebo že by spojila to, co už je dávno rozdělený... ani si nemyslím, že je to vstupenka do ráje dětí... nemyslím si, že svatba dokáže oplodnit ženštino vajíčko ani vyléčit neplodnost. Svatba mi přijde jako přežitek... a nechci ji. Dokud nezjistím, proč se lidi skutečně berou a nemyslím tím honbu za manželovo bohatstvím, který nabyl před svatbou, nemyslím tím, ani domnělé otcovství v ženštině lůně a nemyslím tím ani tendenci nezůstat na starý kolena sám.... proč se skutečně lidi berou... klasik mi řekne: No z lásky ne? Aha... a když se zeptám deseti lidí, co je to láska, tak to hledají kdesi v okně nebo na dně sklenky vína.
Řekněme si upřímně. Co se jako stane, když se nikdy nevdám a budu žít s někým na hromádce nebo jak se vtipně říká: na psí knížku (moc by mě zajímalo, jaký filuta to vymyslel). Nestane se vůbec nic.👀
Tak já si jdu zarezervovat ty černý svatební šaty a radovánkám zdar
💑
Komentáře
Okomentovat