Přesně, jak se jmenuje tenhle příspěvek, fejeton, žvást, šprým - tak přesně takhle to cítím. Mám pocit, že mám úplně jiný oči než většina lidí, kteří jsou okolo mně. Bylo to takhle vždycky a já si přišla trochu jako mimozemšťan nebo Dorotka (jestli se ta červenobotá ženština tak jmenovala) ze Země OZ. I když, Dorotka byla celkem normální. Ale? Co je to normální, že? Zase je to tady, jenom pomyslím na slovo normální a už mě napadá nespočet filozofických úvah na téma norma, normální, individuální normativita a normálnost jednotlivce.... Nevím, čím to je, netuším, proč o všem tolik přemýšlím a vím jenom jedno, není to tím okolím, ale je to mnou. Já někde uvnitř mám opravdu silnou potřebu do všeho strkat nos, převrátit to několikrát ze všech možných stran a pak to převrátit ještě jednou (pro jistotu, že jo)...
Upozornění: Jestli jste se odhodlali číst tento příspěvek, možná bude lepší, když půjdete dělat nějakou záživnější činnost, třeba jít nakoupit, dlouze se dívat z okna, uklidit dům, políbit ženu a podobně, protože tohle bude něco jako vhled do mě a do mé hlavy a nemyslím si, že by to byl zrovna nejatraktivnější příspěvek ever. Aneb --- když vám sama autorka řekne - stojí to za prd, jdi dělat něco záživnějšího, běžte to udělat. Jestli máte času nazbyt, což vám teda závidím, tak tedy čtěte dál. Nebojte - sem tam připomenu, jaké další skvělé činnosti se dají dělat namísto čtení tadytoho něčeho.
Miluju vědu, miluju přemýšlení, miluju plánování a miluju svůj rozvoj. Dokáže mě vytočit pitomost, debilita, dementní otázky, nerespekt, neefektivní komunikace a od jisté doby i nerozvojová zpětná vazba. Je toho tolik, co nemůžu vystát a hodně dobře si uvědomuju, že sdílet život nebo i obědovou pauzu semnou není nic záživnýho. Kdo by chtěl trávit čas s někým, kdo se za každým třetím slovem ptá: "Co pro tebe znamená to slovo paprika?" nebo "Rozumím tomu dobře, že jste na chatu jeli autem a ne boeingem?" Doufám, že cítíte tu nadsázku, ale opravdu nějak takhle vypadá rozhovor semnou. Nedej bože, když ode mě chce někdo radu na něco. Rady zásadně nedávám a když už se odhodlám k tomu, že řeknu svůj postoj, tak odvážného tazatele dopředu a několikrát upozorním, že jsem mimozemšťan, že spím ve vesmírné flotile a mým nejlepším přítelem je jednorožec. Několikrát se utvrdím v tom, že mi rozumí a že chápe moje upozornění a pak (někdy) řeknu svůj pohled na věc. Nesetkává se to téměř nikdy s úspěchem, protože jako správný mimozemšťan mám taky úplné jiný pohled a názor na většinu lidských problémů. Abych to možná trochu přiblížila, uvedu příklad, který nikdo možná nepochopí, takže to vlastně vůbec nepřiblížím --- pořád můžete jít vysávat, projít se do lesa nebo jít natírat okapy --- příklad uvedu z rozhovoru s mojí kamarádkou, kterou asi jedinou mám a která celkem statečně respektuje moji náročnou osobnost. Kámoška se mě zeptala, co bych dělala, kdybych byla na jejím místě, měla dva milence a jednoho bych si chtěla nechat a s druhým bych to chtěla ukončit. Po upozornění, které jsem uvedla výše jsem jí řekla: "Toho, koho bych nechtěla bych zablokovala. Zapomněla bych na něj. Kdyby mě hodně atakoval, napsala bych mu svou oblíbenou frázi na rozloučenou : byla to zábava, dokud to trvalo." První, co mi každý člověk řekne, když s ním sdílím svůj pohled na věc je: "to nemůžu přece udělat" nebo ještě hůř: "to přece nemůžeš". Když mi nějaký roztomilý človíček řekne, že něco nemůže udělat, ihned mi sepne v hlavě červená kontrolka a už se ptám... co pro tebe znamená slovo nemůžu? Proč nemůžeš? Co ti v tom brání, abys mohla? A jak je vidno, z jedné blbé věty je koučovací dialog s rozvojovou zpětnou vazbou.
V tom horším případě mi někdo řekne, že já něco nemůžu udělat. Což mě ihned dostane do býčí bojovné euforické nálady, kdy se snažím hodně koncentrovaně dýchat, abych nepustila svého vnitřního býka do arény, kde by nevinnou oběť rozcupoval na kousíčky. Dnes už buď neodpovím, ale jen se trochu pousměju a cítím plameny v očích nebo odpovím ve stylu: můžu, protože já si můžu dělat, co chci.
Co opravdu nemám ráda je, když mě někdo poučuje o opravdu velmi banálních věcech nebo mi dává nevyžádané rady. Je to podobné, jako by ten někdo strčil nohu do vosího hnízda a pak ji spustil do jezírka s piraňami. Stalo se mi to nedávno, kdy mě někdo poučoval o tom, co znamená, když si na mě někdo přehodí telefon nebo když mi někdo říká, že když chci rezervovat místo v restauraci, tak tam musím zavolat. Krev se mi (i teď) začne ihned vařit v žilách, vidím rudě, cítím, že moje tělo polívá horkost, cítím, že mi červená obličej a trochu i cítím, že jsem jako bulldog před útokem. Cítím, jak se mi ježí vlasy. To je věcí co ------- když teď přestanete číst a půjdete třeba vařit žemlovku nebo koprovku, uděláte toho pro sebe víc než když budete číst tohle---
Ohledně těch hodně hloupých pouček a nevyžádaných rad jsem zatím nepřišla na žádnou vhodnou formu vzdoru. Zatím jenom dostanu výbuch smíchu nebo se zeptám, jak jinak bych stůl rezervovala, kdybych tam nezavolala nebo co jiného by mohlo znamenat, když si na mě někdo přesměruje telefony. Snažím se spíš doptávat než okamžitě vyletět a pustil tygra z klece.
Teď přejde na trochu jinou oblast a to je práce, zaměstnání a kariéra. Je to pro mě důležitá oblast, jelikož pevně věřím, že můj partner nikdy nebude číst tyto řádky, tak můžu s klidem říct, že je práce a kariéra pro mě důležitější oblastí než partnerství a rodinný život. Když pracuji na smysluplných věcech, tak jsem ve flow, nechci, aby ta minuta nikdy skončila, chci jí protáhnou do nekonečna a být jenom v té činnosti, která mě skutečně naplňuje. A to mi práce (některá) dává. Když se řekne práce, nevidím práci pro někoho jiného, ale práci sama pro sebe. A ano, i když jsem v zaměstnaneckým poměru, tak pracuji především sama pro sebe. Já to tak beru a brát to budu. Proto je pro mě fakt důležitý, jestli má ta práce smysl, jestli je ta práce mnou a jestli mi ta práce zapadá do mýho osobního života. Co spoustu lidí nechápe a co ani já u spoustu lidí nechápu je ta skutečnost, že v žádné práci, ve které jsem byla nebo jsem, jsem si ani na minutu nepomyslela, že tady budu do konce života a za 50 let mě vynesou v dřevěné maringotce (tuhle frázi jsem ukradla svoji mamce, protože je to fakt cool příměr). Každý zaměstnanecký poměr beru jako zastávka, jako cestu, něco jako výzvu, jak se dostat k vlastnímu byznysu. Určitě žádnou práci pro někoho jinýho (i když pro sebe - já vím) neberu jako životní bod, kde už zkejsnu do konce svých dní. Často jsem totiž slyšela názor: "Už mám smlouvu na dobu neurčitou, teď už mám všechno jistý. Konečně hip hip huráááá." A já si pomyslím, co to je sakra za hovadinu? Omluvte mojí upřímnost, ale takhle to prostě vidím. Nespatřuji v závazku na dobu neurčitou žádnou výhodu ani jistotu. Spatřuju v tom jenom útěk. Klasik mi řekne:" ale je přece potřeba mít lidi, kteří budou makat na těch úřadem do úmoru, je přece potřeba lidí, kteří budou makat ve směnném provozu celý život, je přece potřeba lidí, kteří budou v práci jako ve vězení a práci budou bytostně nesnášet." "Milý klasiku, nesouhlasím a kašlu na každou větu, kterou jsi právě z úst vypustil."
A ještě jedna oblast, ve kterém jsem podle mého svobodného názoru celkem specifická a to je - chválení. Nesnáším chválu za malichernosti. A vlastně nedokážu přijmout pochvalu. V tomhle jsem i trochu sadistka, protože mě často chvála od někoho, od koho fakt chválu nepřijmu a nechci, vytočí a naštve. Dřív jsem se za to styděla, dnes to říkám zcela otevřeně: Až budu mít důvod k pochvale, pochválím se sama a budu si toho skutečně vážit. Nemám ráda chválu za něco, co není dostatečně dobrý (v mých očích), nechci chválu od někoho, o koho nestojím. Nechci chválu od někoho, kdo není mým vzorem, nechci chválu jenom proto, že se má chválit. A není to tím, že by mě naši nechválili. Chválili, ale já měla větší potěšení z toho, když jsem sama sebe za něco skutečně pochválila a ocenila to podle sebe. Jo - zní to fakt blbě a fakt nadřazeně a fakt arogantně, ale asi v tomhle jsem nadřazená a arogantní, ale nechci si nechat dělat věci, který mi nejsou příjemný, i kdyby to pro někoho jiného mělo znamenat něco příjemnýho. Uf. Je to občas fakt masakr se takhle otevřít.
Hodně lidí mi zároveň řekne, že mám v sobě tolik odvahy, síly, bojovnosti. Já to necítím.... a víš proč, milý čtenáři? Protože já taková jsem celý život. Proto, jak říká můj dobrý přítel: nejsem jedna z mnoha, ale jsem jediná ze všech - myslím, že teď ve třiceti letech už vím, co tím říká.
A už konečně běžte dělat něco smysluplnýho. Ať to je cokoliv! Nikdo vám nesmí diktovat, co má a nemá smysl, nikdo vám nikdy nesmí říkat, co je moc a co málo! Nikdo vám nesmí nikdy říkat, co můžete a nemůžete! Nikdo vás nikdy nesmí omezovat! A vy to nikdy nesmíte nikomu dovolit!
Kuš --- běžte ven 😁
Komentáře
Okomentovat