Přeskočit na hlavní obsah

Bacha na komisi!

 Zas další pohovor a zase jenom zjišťuju to, že mě ty zatracený pohovory fakt baví. Mám pozornost a můžu si říkat co chci. To mě fakt ba 😁

A ještě víc mě to ba, když mi o nic nejde, protože ihned od vstupu do budovy, kde se má pohovor konat a kde bych já měla jako vazal sloužit, se cejtim fakt blbě. Recepční spí na stole, lidi se nezdraví a mračí se na sebe. Tady fakt ne, ale nic, jsem tady, z práce jsem si vzala volno, tak co, pak si skočím někam na nějaký dláboš a je to. Jak si řeknu, že si skočím na dláboš... :) hmmm, už se těším, až bude po pohovoru.

Jdu k recepci a jsem připravená, že budu muset vzbudit mladou recepční, která byla pravděpodobně včera na koncertu nějakého black mettalového drsňáka. "Dobrý den, jsem Jája a jdu na pohovor za paní inženýrkou (třeba) Čmeláčkovou"  řeknu té slečínce na recepci. "Wágnerová Daniela?" řekne mi recepční a drží v ruce jakýsi papír. "Ne, jdu za paní inženýrkou Čměláčkovou". "Ale vy?!" kýchne na mě recepční. "Myslíte, jak se jmenuji já? Už jednou jsem Vám řekla, že jsem Jája" "Jo tady. Tak tady podpis" strčí mi recepční kus papíru do ksichtu a podsune mi propisku. Samozřejmě si to ušmudlaný lejstro začnu číst, čehož si slečínka všimne a říká mi:" To je informovanej souhlas. Dole se podepisuje." "Já samozřejmě víc, kde se to podepisuje, je tu napsáno : podpis. Ale před tím, než to podepíšu, tak si to přečtu." "Jo, to můžete", "Já vím, že můžu". Už teď vím na milion procent, že tady skutečně ne. Ale dobře, přečtu si ten souhlas, podepíšu a strčím jí canc zpátky.

Přichází personalistka. Tváří se celkem mile. Dobrý den, Jájo, já jsem inženýrka Čmeláčková. Pojďte semnou. 

Jdeme dál do labyrintu, dávám jí kopii diplomu a OP. Scanuje, tiskne, zase podepisuju a zase si čtu, ale tentokrát se personalistka usmívá a tiše vyčkává. To by šlo... 👍

Vcházíme do místnosti, kde se celé to zvěrstvo má konat. Sedí tam ve dvouřadě 4 lidi, jména už nevím, ale řekněme, že je tam jedna paní, té budu pracovně říkat Obelixanda, prostě mi ho připomíná, vedle ní sedí Zmijozel, naproti Zmijozelovi sedí Rokáč a vedle Rokáče sedí Franta. Jména jsou vymyšlená a vypovídají jenom o tom, komu jsou ty dané osoby podle mě podobny. 👽

A pohovor začíná otázkami na koučink, mentroling, leadership a tyhle parády, tak odpovídám a vidím, že Rokáč s Frantou jsou samozřejmě nadšeni. Taky vám tady hoši prozrazuju víc, než vám nabízím. 

Cejtim se celkem v okáčku, ale pak dojde na tzv. odborný otázky a ty jsou celkem těžký, ale dávám je tak na 2-, zkrátka bez přípravy zázrak neuděláš, že jo. Jelikož párkrát nevím a řeknu Obelixandě, že se nehodlám trápit, ať jde na další otázku, Obelixanda se podívá na Rokáče a Frantu a začne se smát jako německá turistka u Dunaje. Vlní se jí celé tělo, začíná se vlnit stůl, tvářičky plné tuku a koláčů se jí nemohou přestat vlnit, začínám se taky smát a předstírám, že netuším, že se směje mně 😂 Řekněme si ale otevřeně, že i když se smála mně, byl ten pohled na tu horu tuku a trošku svalů opravdu k popukání a přišlo mi to skutečně vtipný. Takže jsem se vlastně smála z plna hrdla zcela upřímně. 

Pak došlo na Zmijozela a ten kladl otázky tím stylem, že u toho slintá, červená a dost hnusně se potí. Taky každé děkuji, které mi po zodpovězení otázky řekne zní spíš jako by chtěl monitor olíznou a pak si šáhnout do zadku. Je mi z něho špatně a pomalu se mi začíná chtít zvracet. Už abych byla pryč. 😫

Končí to, Čmeláčková mi říká, že mi dá do týdne vědět rozhodnutí komise.. Skočím jí do řeči:"Paní Čmeláčková, nemusíte mi posílat rozhodnutí komise. Já odstupuji z výběrového řízení. Necítím se tu dobře a nelíbí se mi průběh výběrového řízení."

Tak i takhle může takový výběrko skončit. ❤💩

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vlezla jsem mu do telefonu

 V práci jsme se bavily s kolegyněmi na téma přítel vs. jeho telefon, jeho sms, jeho komunikace napříč světem zábavy atd. Co mě celkem překvapilo bylo, že všechny kolegyně, se kterými jsem se o tom bavila mi řekly, že by bez váhání příteli vlezly do telefonu a přečetly si s jakýma holubičkama si píše. 👥 Už mi ale holky nedokázaly odpovědět na to, co čekají, že tam objeví. Každej člověk si píše s dalšími lidmi, píše si s nimi cokoliv, co chce a proč? Protože velmi jednoduše řečeno - může.  Pokud se holka, kluk, manžel, manželka podívá svýmu druhu do telefonu, co si jako myslí, že tam najde? Myslí si, že o ní/něm kluk/holka v každý sms básní, jako o nejlepším, co ho/ji potkalo?  Vy to děláte? Píšete s kamarádkama, jak je váš přítel úžasnej? Píšete to v každý zprávě? Když vám náhodou napíše nějaký ctitel, napíšete mu v první větě, že máte úžasného partnera a nechcete si s nikým jiným za žádnou cenu psát? 😂 Karty na stůl, já jsem taky do zpráv svýmu příteli vlezla, bylo to na začátku n

Firemní akce pod psa

Firemní akce pro náturu introverta nejsou nic, co by potřeboval k životu. Já jako čistý a zarytý býčí introvert o tom vím své. 👻 Na každé akci, kterou absolvuji počítám vteřiny až se budu moct vypařit a být někde sama. Jedině sama naberu zase sílu a energii. Větší společnost mi energii vezme a já se tam dusím. Bohužel nežiju v jednoduchém světě, kde by se lidi respektovali a tak často, hlavně v práci slyším kecy typu: "Bude se ti to moc líbit. Pojď." 😂😂😂 "Když se uvolníš, bude se ti tam moc líbit." "Tancovat musíš." "Bavit se musíš!!!" 😂😂😂😂 Ihned po vyřčení těchto slov se mi na tu akci chce daleko méně než předtím. Bohužel holt jednou dělám práci, která krapet sdružování vyžaduje a tak to  jednou za čas přežiju. Někam do kouta si sednu a poslouchám bezduchý tlachání. Snažím se nesoudit, nic neříkat, nezasahovat, nechci se ani rozčílit a nechci nikoho urazit. Tak radši neříkám nic.  A jak tak sedím a neříkám nic, lidi mají představu, že st

Co dál?

 Nějakou dobu jsem sem nenapsala doslova ani tečku a dost mě to štve. Psaní mě fakt ba. 👍 A tak - světe div se, jsem se rozhodla, že zase napíšu příspěvek, bude to takový shrnutí hlavních změn , který se za dobu mý odmlky staly a třeba i nějaká sranda. 😂😂😂 První, celkem podstatný je, že jsem změnila práci . Jelikož si nejsem vůbec jistá, jestli se mi chce říkat, kde jsem pracovala, tak to napřímo nenapíšu. Byl to jeden obrovský, strašně ošklivý barák na celkem pěkným místě na Letný. Byla jsem tam asi 3 nebo 4 měsíce a bylo to úmorný, strašný, umírající, ubíjející a frustrující. Každý den jsem tam šla s tím, že tam zapustím kořeny, že nedělám absolutně nic a že pracuju někde, kde to nemá hlavu ani patu. 👎👎 Tohle dost dobře dlouhodobě nešlo a proto jsem se rozhodla, že odejdu. Je jedno, jestli za lepším nebo za horším, prostě odejdu. Ozvalo se pár firem, u jedný jsem to dotáhla do konce a  jsem tam. Jestli si mě tam nechají nebo ne, to je ve hvězdách, ale byla bych za to opravdu r