Zas další pohovor a zase jenom zjišťuju to, že mě ty zatracený pohovory fakt baví. Mám pozornost a můžu si říkat co chci. To mě fakt ba 😁
A ještě víc mě to ba, když mi o nic nejde, protože ihned od vstupu do budovy, kde se má pohovor konat a kde bych já měla jako vazal sloužit, se cejtim fakt blbě. Recepční spí na stole, lidi se nezdraví a mračí se na sebe. Tady fakt ne, ale nic, jsem tady, z práce jsem si vzala volno, tak co, pak si skočím někam na nějaký dláboš a je to. Jak si řeknu, že si skočím na dláboš... :) hmmm, už se těším, až bude po pohovoru.
Jdu k recepci a jsem připravená, že budu muset vzbudit mladou recepční, která byla pravděpodobně včera na koncertu nějakého black mettalového drsňáka. "Dobrý den, jsem Jája a jdu na pohovor za paní inženýrkou (třeba) Čmeláčkovou" řeknu té slečínce na recepci. "Wágnerová Daniela?" řekne mi recepční a drží v ruce jakýsi papír. "Ne, jdu za paní inženýrkou Čměláčkovou". "Ale vy?!" kýchne na mě recepční. "Myslíte, jak se jmenuji já? Už jednou jsem Vám řekla, že jsem Jája" "Jo tady. Tak tady podpis" strčí mi recepční kus papíru do ksichtu a podsune mi propisku. Samozřejmě si to ušmudlaný lejstro začnu číst, čehož si slečínka všimne a říká mi:" To je informovanej souhlas. Dole se podepisuje." "Já samozřejmě víc, kde se to podepisuje, je tu napsáno : podpis. Ale před tím, než to podepíšu, tak si to přečtu." "Jo, to můžete", "Já vím, že můžu". Už teď vím na milion procent, že tady skutečně ne. Ale dobře, přečtu si ten souhlas, podepíšu a strčím jí canc zpátky.
Přichází personalistka. Tváří se celkem mile. Dobrý den, Jájo, já jsem inženýrka Čmeláčková. Pojďte semnou.
Jdeme dál do labyrintu, dávám jí kopii diplomu a OP. Scanuje, tiskne, zase podepisuju a zase si čtu, ale tentokrát se personalistka usmívá a tiše vyčkává. To by šlo... 👍
Vcházíme do místnosti, kde se celé to zvěrstvo má konat. Sedí tam ve dvouřadě 4 lidi, jména už nevím, ale řekněme, že je tam jedna paní, té budu pracovně říkat Obelixanda, prostě mi ho připomíná, vedle ní sedí Zmijozel, naproti Zmijozelovi sedí Rokáč a vedle Rokáče sedí Franta. Jména jsou vymyšlená a vypovídají jenom o tom, komu jsou ty dané osoby podle mě podobny. 👽
A pohovor začíná otázkami na koučink, mentroling, leadership a tyhle parády, tak odpovídám a vidím, že Rokáč s Frantou jsou samozřejmě nadšeni. Taky vám tady hoši prozrazuju víc, než vám nabízím.
Cejtim se celkem v okáčku, ale pak dojde na tzv. odborný otázky a ty jsou celkem těžký, ale dávám je tak na 2-, zkrátka bez přípravy zázrak neuděláš, že jo. Jelikož párkrát nevím a řeknu Obelixandě, že se nehodlám trápit, ať jde na další otázku, Obelixanda se podívá na Rokáče a Frantu a začne se smát jako německá turistka u Dunaje. Vlní se jí celé tělo, začíná se vlnit stůl, tvářičky plné tuku a koláčů se jí nemohou přestat vlnit, začínám se taky smát a předstírám, že netuším, že se směje mně 😂 Řekněme si ale otevřeně, že i když se smála mně, byl ten pohled na tu horu tuku a trošku svalů opravdu k popukání a přišlo mi to skutečně vtipný. Takže jsem se vlastně smála z plna hrdla zcela upřímně.
Pak došlo na Zmijozela a ten kladl otázky tím stylem, že u toho slintá, červená a dost hnusně se potí. Taky každé děkuji, které mi po zodpovězení otázky řekne zní spíš jako by chtěl monitor olíznou a pak si šáhnout do zadku. Je mi z něho špatně a pomalu se mi začíná chtít zvracet. Už abych byla pryč. 😫
Končí to, Čmeláčková mi říká, že mi dá do týdne vědět rozhodnutí komise.. Skočím jí do řeči:"Paní Čmeláčková, nemusíte mi posílat rozhodnutí komise. Já odstupuji z výběrového řízení. Necítím se tu dobře a nelíbí se mi průběh výběrového řízení."
Tak i takhle může takový výběrko skončit. ❤💩
Komentáře
Okomentovat