Na hodině angličtiny jsme trénovaly běžnou komunikaci bez takových těch zažitých nic neříkajících frází typu: Hi, how are you? I am fine and what about you? - šílený.
No a zkrátka jsme si povídaly (jsme dvě ženy) o tom, co pro nás bylo nejtrapnější jako příhoda a co nás vystraší vždy a tak. A já měla povídat o mé nejtrapnější příhodě - dozvěděla jsem se, jak se to řekne anglicky a pak jsem se rozpovídala s gesty tříletého dítěte. Ale lektorka se smála, až se ta headphones popadala. A co to bylo za příhodu? No nebyla bych to já, aby to nebyla příhoda fakt jako embarrassing a weird (divná).
Takže, ať nechodím okolo horké polívky s knedlíčky. Měla jsem jednou spicha se svým ředitelem. Takový ten spich, kdy si říkáte, co se komu povedlo a co se komu povedlo třeba míň nebo se o povedení ani nedá mluvit. V těchto případech opravdu mluvím hodně, páč mě mluvení a vlastně jakýkoliv přednes, kde můžu pohladit své exhibicionistické já pohladit, mě fakt ba. No a přitom mluvení mi z čista jasna vyletěl z nosu holub a sedl si přímo na stůl mezi mě a říďu. Ještě to byla taková ta chvíle, kdy se svět zpomalí, hodiny se zastaví a vy máte tu možnost se soustředit jen na tu jednu zákeřnou věc. Takže jsem viděla říďovy oči, jak vehementně pozoru mého šušně, jak letí z nosu a dopadá na stůl vedle jeho šálku s kávou. Bylo to o chlup a měl by říďa v coffee ristretto i můj vzorek DNA. Zkrátka šušeň byl na stole a na mně zůstala ta nemilá, ale hodně důležitá povinnost se šušně zbavit - nejlépe tak, aby si toho říďa ani očkem nevšiml. Vzala jsem tedy šušeň do pravé ruky a rychle schovala ruku pod stůl a přemýšlela jsem, co s ním budu dál dělat.
Nic. Schůzka skončila a přišla možná ještě horší situace než už tady byla. Říďa natahoval svou čistou pravou ruku vstříc mé pravé ruce s šušněm. Rychle jsem šušně utřela do kahlot, dala mu packu a utekla.
I have never felt so embarrassed like this before.
🐦
Komentáře
Okomentovat