Moje každodenní srandy a šprýmy

Na hodině angličtiny jsme trénovaly běžnou komunikaci bez takových těch zažitých nic neříkajících frází typu: Hi, how are you? I am fine and what about you? - šílený.  No a zkrátka jsme si povídaly (jsme dvě ženy) o tom, co pro nás bylo nejtrapnější jako příhoda a co nás vystraší vždy a tak. A já měla povídat o mé nejtrapnější příhodě - dozvěděla jsem se, jak se to řekne anglicky a pak jsem se rozpovídala s gesty tříletého dítěte. Ale lektorka se smála, až se ta headphones popadala. A co to bylo za příhodu? No nebyla bych to já, aby to nebyla příhoda fakt jako embarrassing a weird (divná).  Takže, ať nechodím okolo horké polívky s knedlíčky. Měla jsem jednou spicha se svým ředitelem. Takový ten spich, kdy si říkáte, co se komu povedlo a co se komu povedlo třeba míň nebo se o povedení ani nedá mluvit. V těchto případech opravdu mluvím hodně, páč mě mluvení a vlastně jakýkoliv přednes, kde můžu pohladit své exhibicionistické já  pohladit, mě fakt ba. No a přitom mluvení mi z čista jasna

"Končím" řekla jsem v pondělí své nadřízené. Prvně mě brala vážně, asi jsem to opravdu vážně poprvé řekla. Čekala jsem úlevu, čekala jsem, že z práce poletím na obláčku, že mi všichni v metru budou gratulovat, že přijede Šiva na Hanumannovi a dá mi kus hory s bylinkami. Ne - nic z toho se nestalo. Bylo mi i snad hůř. Ani ne z toho, že od května budu v jiném práci, budu mít nové kolegy, nové zážitky, nový plat, budu jezdit na jinou stanici metra nebo tramvaje, ale z toho, že bude změna a já a změny leckdy nejdeme dohromady. Co už - změna je přece život. A tak vítám změnu ve svém životě. Jedno vím jistě, je to cesta a ať bude jakákoliv, je správná. Věřím celou svou bytostí, že mě čeká hojnost, laskavost, milí kolegové, báječný plat a super pracovní místo. Věřím, že se o mně Vesmír postará 💖