"Teď by ti ten kabát už mohl být. Už jsi do něj dorostla" řekne mi máma s pokerface. "To chceš říct, že jsem hodně ztloustla?" zeptám se a cítím tu známou úzkost. Vím, že mám nějaký kila navíc, za který si můžu sama a který se mě nechtějí pustit. Jak by taky mohly? Jím v klidu? Jim podle toho, co jíst chci? Jím jídlo, který mě vyživí? Jaký vztah k jídlu vlastně mám. Mámy věta byla jenom další píchnutí do černýho, který nepotřebuju a nechci. Nebo lépe, nechci, ale potřebuju. S jídlem a s názorem na to, jak vypadám se neumím vypořádat od puberty. Lépe řečeno od nějakých 13. let, kdy mě poprvé někdo dost netaktně upozornil na to, že to, jak vypadám prostě není v pořádku a že bych měla nejíst nebo se někam schovat.
Nejedla jsem, schovávala jsem se před jídlem. Trpěla jsem, trápila jsem sama sebe úmornými dietami. Nevyrostla jsem. Nebyla jsem správně vyživená a zažívala jsem pocity slávy, když měl o mě někdo strach. Když mi říkali, že se za chvíli ztratím a jestli jím. Měla jsem okolo 55 kilo a bylo mi fakt blbě. Nevydržela jsem stát v koupelně a čistit si zuby. Během chvíle na mě šly mdloby a já si musela s kartáčkem v puse sednout. Všimnul si toho někdo? Ne. Nikdo. Nechtěla jsem, aby si toho někdo všimnul. Nebo chtěla? Potřebovala jsem, aby mi někdo řekl, že takhle si vztah k sobě a k svému tělu dost ničím do budoucna? Že si zadělávám na dost nepříjemný pocity úzkosti a nepřijetí? Pocity nenávisti svého těla a stálé porovnávání se s ostatními a hubenějšími. Hubla jsem, tloustla, hubla, tloustla. Pořád dokola a nezastavuje se to.
Pořád jsem to řešila jídlem. To jídlo je největší problém. To jídlo za všechno může. Já ne. To to jídlo, který mi někdo dává do pusy a pak do žaludku a pak do boků a do zadku. Ale jak to bývá, pokud hledáš problém vně, je problém uvnitř. Začni teda uvnitř. Krásná věta a je vyřízeno. Můj život se obrátil o 200 stupňů a žila jsem šťastně až ... Ne tak, takhle opravdu ne. Říká se to tak jednoduše. Prostě začni uvnitř a hotovo. Jasně a jak to mám jako udělat? Mám pochroumaný názor na sebe a svoje tělo. Trpím pocity méněcennosti a porovnáváním se s ostatními. Tohle prostě samo jen tak nepůjde. Tohle bude dlouhá cesta. A musíš i zklamat, musíš poznat peklo, musíš se prohrabat přes ty všechny exkrementy až k tomu, co ti mělo být vštěpováno od mala. Že to, jak vypadáš je v pořádku, pokud se cítíš dobře. Že to, jak vypadáš a necítíš se fakt vůbec dobře je důsledkem něčeho uvnitř. Že to, jaký vztah máš k tělu a k jídlu je hluboce zakořeněn v podvědomí a že tě to pěkně ovládá tak, jak to podvědomí a ten původní nezdravý program chce a jak jsi nastavená.
A zase jsme někde ve virtuálnu a někde, kde si úplně nejsem jistá, že to můžu pochopit a třeba pomalu měnit. Posloucháš různý podcasty o zdravém vztahu k jídlu až po emoční tuk. Pořád dokola, musíš dělat tohle, támhleto a cejtit se takhle a být taková a každé ráno si dej pusu na tlustý zadek a na pomerančovou kůži na stehnu, jinak to prostě fungovat nebude. Huf. Zmatek, fakt velký zmatek z těch všech informací a toho koloběhu. Tudy cesta nevede, teda aspoň ne moje cesta. A kudy teda vede moje cesta? Zmatek, úzkost, demotivace.
Kde je ten bod 0, od kterého bych se mohla pomyslně odrazit? Jasně, food koučka by ti řekla. No přece uvnitř? Mám si teda vyndat mozek a podívat se dovnitř a opravit to šroubovákem tam, kde je to blbě? Asi ne. Já chci žít. Takže kudy? Je pro mě reálný se vyprdnout na jídlo? Ne, že bych jako přestala jíst a začala žít z prány a ze vzduchu, ráno ukousla kus kúry ze stromu a olízla kámen, ale prostě to neřešit. Nechci se zamýšlet nad tím, jestli mě to jídlo vyživí a jestli budu mít dostatek bílkovin. Chci se prostě cítit dobře. Nechci cítit výčitku pokaždé, kdy si dám nudle se zeleninou, nechci si po každým kusu bonbonu říct, že přiberu a jaká jsem kráva, že jsem si ho dala. Teda ne jeden bonbon že jo, já většinou na posezení sním celý balíček. A pak si říkám, proč jsem to udělala. Asi se tím odměňuju, ale za co? Odměňuju se většinou za to, když jedu z práce nebo když se mi něco povede. Nevím už jestli mě takhle odměňovali doma, to nevím a nechci hned všechno přičítat rodičům.
Chci se cítit dobře ve svém vlastním těle. Chci se o své tělo starat. Chci mu dát všechno, co potřebuje a co si budem, někdy to tělo i ten půst ocení. Chci si ten vztah sama k sobě zlepšit. Chci si dovolit si dát někdy i ten bonbon a tu colu. Chci si dovolit se najíst v klidu a myslet na to, jak se cítím, když něco sním. Chci svému tělu dávat jídlo v okamžiku, kdy to potřebuje a ne, protože bych měla jít 5X denně nebo 3X denně. A už vůbec se nechci trestat, nechci si nadávat.
Chci dávat svému tělu i pohyb, ale jaký? Naši mě k pohybu moc nevedli. Mamka si často říkala, jak je tlustá a jak je ze sebe zhnusená a já vždycky nevěděla, co říct, tak jsem řekla, že není. Co jinýho říct? Byla a je to moje máma a budu jí milovat i kdyby měla 150 kilo. Tak proč nemůžu takhle zacházet sama se sebou? Milovat se jakákoliv. Milovat se rozcuchaná, zpocená, unavená, tlustá, hubená. Tlustá a hubená jsou pro mě šíleně těžký slova. Je to nějaký nic neříkající hodnocení.
Chci být zdravá, chci být šťastná. Chci dělat všechno kvůli tomu, abych se cítila dobře, abych byla plná zdraví, lásky, štěstí. Pořád mám v hlavě to tlustá a hubená. Před chvílí jsem chtěla napsat, že proč bych měla být tlustá, když budu zdravá, láskyplná a šťastná. Pořád to beru jako nějaký důležitý hodnocení, jako něco, co by mělo mít větší hodnotu než má. Ano, ta cesta trnitá prostě bude, najít to něco uvnitř, vůbec nevím, co to může být, ale najdu to. Zkusit myslet srdcem, protože, jak by řekl Malý princ, to co vidíme zrakem je nedůležité a je důležité, co vidíme srdcem.
Nechci si dávat dead line, nechci si říkat, že když budu žít jenom uvnitř sebe, tak si dám pak brokolici, nechci si říkat, co budu kdy jíst. Nechci si jídlo připravovat týden dopředu. Chci jíst ten den, na co mám náladu a chuť a když prostě mít hlad nebudu, tak jíst nebudu. Pocity, emoce, štěstí. Chci se cítit šťastně, chci jíst, abych žila a ne žít, abych jedla.
Bez naplánovaného univerzálního jídelníčku, bez knih od fitness trenérů, kteří ti dají univerzální návod, jak pro muže, tak pro ženu, jak by měl kdo jíst, aniž by věděl, jaký mám životní tempo, ani jeden z těch pisatelů netuší, jakou má ta žena nebo muž práci, a už vůbec nevědí, jestli mám teď vhodnou dobu v rámci menstruačního cyklu na nějakou úpravu stravního režimu. Začít u sebe a skončit u sebe. Zkrátka a dobře, být u sebe. Dávat si tu pozornost, kterou dávám, když se porovnávám s ostatními, chci si dávat tolik lásky a přijetí, které dávám kamarádkám. Dívat se na sebe jako na nejlepší a jedinečnou kamarádku, kterou pro sebe i jsem.
Chci dělat sport, to ano, ale ne proto, abych spálila 300 něčeho, chci dělat sport, abych se cítila dobře. Chci, aby to bylo v souladu semnou. Baví mě procházky, baví mě chodit na páse, mám ráda cvičení s činkami, baví mě jóga, ale s tou jógou je to jak kdy. Někdy mě baví spíš odpočinková jin jóga a někdy jsem v takové kondici a náladě, že mě hodně baví dynamická jóga. Jako nějakou mezimožnost považuji ranní flow jógu, která je taková silová, ale pomalá a baví mě. Dřív mě hodně bavilo běhat, ale narostla mi tím hodně stehna a já se toho šíleně lekla. Tak jsem radši přestala. Ale hodně mě to bavilo.
Ale hlavně, být u sebe. Nedělat nic, co by mi bylo proti srsti, nic, co by bylo proti mně. Nic, co by mi ubližovalo a po čem bych se necítila dobře. Jak to udělám? Budu zkoušet. Zkoušet, co mě bude bavit a co mi bude vyhovovat a po čem se dobře cítit budu.
Držím si palce 💚
Komentáře
Okomentovat