Minulý čtvrtek jsem jela z kurzu Minutového řečníka. Auto jsem si vyzvedla na P+R Kotlářka a vydala se domů. Ihned, jak jsem vyjela z parkoviště mi začala blikat kontrolka chladící kapaliny (teda aspoň si myslím, že to byla kontrolka chladící kapaliny). Zkrátka taková ta kontrola, která vypadá jako lodička na moři. Blikala červeně. Já měla však zajisté, že kapalinu tam mám a únik není. Alespoň tak mi to řekl ten skvělý sexy automechanik v Kročehlavech. Na rebela jsem jela dál, ryska na palubní desce, která označuje, kolik chladící kapaliny mám šla pomalu nahoru. Určitě, kdybych neměla žádnou kapalinu by se neškrábala nahoru a nezastavila se uprostřed.
Kontrola pořád blikala červeně.
Zvláštní je, že jsem zachovala klid aniž by mi to dalo velkou práci. Zkusila jsem se nad tou blikající kontrolkou trochu zamyslet. Může to být znamení? Může to být znamení, že si mám něčeho všimnout? Sama pro sebe si někdy říkám, že chci znamení, kudy mám jít. Je tohle ono? Může. Abych trochu přiblížila kontext toho, co se dělo na kurzu, ze kterého jsem jela, zažila jsem na kurzu něco, čemu se říká absolutní flow, absolutní blaženost, bavilo mě to. Na kurzu jsme se učili, jak vystupovat, aby to nějak vypadalo, jak mít ruce, abychom je neměli v kapsách, ve vlasech nebo za zády, jak komunikovat s publikem, aby mělo pocit, že si ho všímám a že to říkám jim. Asi třetí cvičení bylo věnované improvizaci na zcela neznámé a náhodně vložené obrázky. To cvičení mi sedlo, ale ne, že bych si řekla, že to bylo fajn. Prostě mi sedlo se vším všudy, vyblbla jsem se, měla jsem neskutečně fantazijní příběh, měla jsem tam pointu, měla jsem tam náboj, měla jsem tam příběh, bylo to vtipný. Mělo to všechno, co mít mělo a byla jsem to já. Ta trapná, šaškoidní, ta malá holka, co si ráda vymýšlí příběhy, ta holka, co se nebojí ledajakého vtípku, holka, která má přehled a zároveň si dokáže udělat srandu sama ze sebe. Když si na to vzpomenu, je mi tak blaženě. Tohle bych měla dělat. Bavit lidi, mluvit k lidem a to mě taky moc baví. Šíleně mě to baví. Když jsem skončila improvizační cvičení, ozvalo se od jedné kolegyně: Do stand upu s tebou. To mě tak potěšilo.
A pak jsem jela domů a byla jsem plná nadšení, jak mi to šlo. A pak ta kontrolka. Je to ono? Je to to, čemu bych se měla věnovat? Je to ta oblast, kterou hledám celý život? Je!
Ve stávající práci se delší dobu dobře necítím, přijde mi, že dělám práci, která není mnou. Práci, která ani význam nemá, nevidím žádné světlo na konci tunelu, všechno je problém. Všechno ovládají politici. Jsem z toho hodně vyhořelá a už delší dobu vím, že moje cesta v této firmě se blíží do finále. Těším se, až odsud odejdu. A vím, co budu dělat? Díky červené kontrolce, díky certifikace profi kouče (juhuu), díky studiu MPA a díky tomu, že miluju mluvit k lidem nemám vůbec obavu, že bych neuspěla. Jen potřebuju ten míč vykopnout do té správné brány, tu bránu hledat chvíli budu, ale najdu ji. Vím, že překážky jsou všude, vždycky je potřeba něco překonat, první, co musím překonat, je sama sebe, vlastní strach, vlastní pocit, že je to příliš těžký. Vlastní obavu, že je teď nejméně vhodná doba na změnu zaměstnání.
Ta kontrolka mi ukázala víc než chtěla. Ukázala mi, že tady je můj talent (ne v řízení vozidel, ale v řečnictví). Tam je moje cesta. Tady je to, čemu jiní říkají poslání, tady je to, co jsem celý život hledala a chodila okolo toho. Tady je ten důležitý talent, který člověk hledá celý život. Miluju svůj talent, miluju tu červenou kontrolku, miluju sebe sama za to, že se nevzdávám, že pořád hledám, že jdu. Někdy ani nejdu, ale jenom se plazím, někdy je i to plazení tak nicotné, že to vypadá, abych se ani nehýbala, ale třeba se mikroplazím. Ale jdu. Je potřeba zklamat, je potřeba nějakou překážku na poprvé nezdolat, je potřeba si říct, na tohle teď nemám. Je potřeba se víc poznat a to je můj cíl. Žít v souladu semnou. Žít v souladu se svým nejniternějším já.
Cítím se tak motivovaně. Cítím se plná sil. Vydrž!
💛💪
Komentáře
Okomentovat