Moje každodenní srandy a šprýmy

 Minulý čtvrtek jsem jela z kurzu Minutového řečníka. Auto jsem si vyzvedla na P+R Kotlářka a vydala se domů. Ihned, jak jsem vyjela z parkoviště mi začala blikat kontrolka chladící kapaliny (teda aspoň si myslím, že to byla kontrolka chladící kapaliny). Zkrátka taková ta kontrola, která vypadá jako lodička na moři. Blikala červeně. Já měla však zajisté, že kapalinu tam mám a únik není. Alespoň tak mi to řekl ten skvělý sexy automechanik v Kročehlavech. Na rebela jsem jela dál, ryska na palubní desce, která označuje, kolik chladící kapaliny mám šla pomalu nahoru. Určitě, kdybych neměla žádnou kapalinu by se neškrábala nahoru a nezastavila se uprostřed.  Kontrola pořád blikala červeně. Zvláštní je, že jsem zachovala klid aniž by mi to dalo velkou práci. Zkusila jsem se nad tou blikající kontrolkou trochu zamyslet. Může to být znamení? Může to být znamení, že si mám něčeho všimnout? Sama pro sebe si někdy říkám, že chci znamení, kudy mám jít. Je tohle ono? Může. Abych trochu přiblížila

 "Teď by ti ten kabát už mohl být. Už jsi do něj dorostla" řekne mi máma s pokerface. "To chceš říct, že jsem hodně ztloustla ?" zeptám se a cítím tu známou úzkost. Vím, že mám nějaký kila navíc, za který si můžu sama a který se mě nechtějí pustit. Jak by taky mohly? Jím v klidu? Jim podle toho, co jíst chci? Jím jídlo, který mě vyživí? Jaký vztah k jídlu vlastně mám. Mámy věta byla jenom další píchnutí do černýho, který nepotřebuju a nechci. Nebo lépe, nechci, ale potřebuju. S jídlem a s názorem na to, jak vypadám se neumím vypořádat od puberty . Lépe řečeno od nějakých 13. let, kdy mě poprvé někdo dost netaktně upozornil na to, že to, jak vypadám prostě není v pořádku a že bych měla nejíst nebo se někam schovat.  Nejedla jsem , schovávala jsem se před jídlem. Trpěla jsem, trápila jsem sama sebe úmornými dietami. Nevyrostla jsem. Nebyla jsem správně vyživená a zažívala jsem pocity slávy, když měl o mě někdo strach. Když mi říkali, že se za chvíli ztratím a jestli j